Příručka české genealogie - fragment
Autor: Karel
Kysilka
|
Hesla rodopis a genealogie v encyklopedických dílech: Ottův slovník naučný, díl XXI., str. 881 a násl.
Rodopis čili genealogie, v nejširším smysle nauka o vývodě jakýchkoli věcí (na př.
řečí, zvířat, bylin), obyčejně však pomocná věda dějezpytná, která vyličuje posloupnost, vývoj
a příbuzenství jednotlivých rodin a to z té příčiny, aby se tím vysvětlil vliv jednotlivcův aneb
celých rodin na některé záležitosti působící nebo jisté právní poměry. Rozděluje se na část'
theoretickou' a 'praktickou', z nichž ona obsahuje pravidla a tato důsledky.
Rodopis hledí především k panujícím rodům, poněvadž působení jejich bylo nejmocnější, a je
velmi důležitýv příčině právních poměrů posloupnosti. Také šlechtický r. má svou důležitost pro zemské
a místní dějiny (což nejlépe shledati jest, srovnávají-li se díla Palackého s pracemi jeho předchůdcův
i vrstevníkův), jako i pro jisté právní poměry (statky nápadní neb fideikommissy), a z té příčiny
jest r. důležitý i pro právníka. Pravidla povšechná vypisují se v článcích Pokrevenství
a Příbuzenství (v. t.). Ve staročeských zvyklostech vyskytují se kromě toho některé
zvláštnosti, které pro toho, jenž o českém r-e pracuje, jsou velmi důležité. Každý pokrevenec
mužského pohlaví s otcovy strany slove strýc {v užším smysle otcův bratr), ženského
pohlaví teta. Mužský člen s matčiny strany slove ujec. Synové dvou bratří nazývali
se bratři strýčení; jestliže jeden pošel ze sestry, bratří tetění. Slova otce,
máti a bratr kladou se často jen ze zdvořilosti a k tomu třeba prohlédati též při rodopisném
badání. Posloupnost jednotlivých rodin lze vypisovati buď souvisle a jednotlivá udávati
data i s doklady, ale pro snadnější přehled zdělávaly se tabule způsobem takovým, že první člen
byl dole a rozrozeni šlo nahoru, tak že vypsání se podobalo stromu, který nezřídka také
přimalován. Odtud pochází název arbor genealogica čili rodokmen (v. t.), avšak
v moderních tabulkách vždy je psán předek na nejvyšším místě. Prameny rodopisu jsou též, jako
u dějepisu, ale vždy třeba přihlížeti s náležitou soudností; pomocné vědy dějepisu jsou též pomůckami
pro rodopis. Rodopis náleží k vědám nejstarším. U starých Židů byl velmi vyvinutý cit pro r.,
jak svědčí několik míst v bibli. To lze i říci o jiných národech východních. U Římanů poprvé
se objevuje snaha vybájiti slavné předky; v nesvědomitém tom jednáni následovali národové
románští a germánští ve středověku a nejvíce kvetlo toto šejdířství v XVI. a XVII. stol.,
jsouc podporováno patolízalstvím darebných lidí, kteří neumělost a nemožnost nahrazovali
výmysly, dovádějíce předky někdy na trojské hrdiny, ba i na Adama. Proslulým v té příčině jest
Ruexnerovo dílo Turnierbuch(1527). Nápravu způsobili Francouzi, zejména du Chesne (+1640),
Hogier {+1660), Lancelot le blond a jiní. V Němcích povznesli rodopis (v XVII. stol.) hlavně
Ritterhusius a Spener. Z XVIII. a XIX. stol. jest mnoho dobrých děl rodopisných. Přední
pracovnici v té příčině byli Huebner, Gebhardi, Gatterer, Koch, Hopf, Behr, Cohn, Grote,
Oertel. Rodopisné tabulky k dějinám slovanských národův sestavil V. Křížek. Ze zvyku přidávati
kalendářům seznamy rodin panovnických a šlechtických vyvinul se způsob vydávati sbírky takové o sobě.
Tak povstal r. 1764 Gothajský genealogický kalendář knížecích rodin, který se vydává
posud. Téhož původu jsou příruční knihy hraběcích a panských rodů, jež vydává Justus Pertbes
v Gothě. Konečně sluší uvésti příruční knihu šlechtických rodin, jež se vydává v Brně. Všechny
tyto knihy jsou vzácnými prameny genealogických studií, obsahujíce časem
celé články rodopisné. - v Čechách dsky zemské, jež shořely, byly nepřebranou studnici pro r.,
prvním všeobecným archivem šlechtickým. Pokud nestačily, pomáhalo se svědectvím starých lidí.
V jednotlivých rodinách udržovaly se zápisy rodinné, jež bývaly pramenem vývodův psaných
v zámcích a kostelech. První zpracování soustavné vycházelo od Bartoloměje Paprockého.
Užil šlechtických archivův tehda hojných (viz "Věstník Král. spol. nauk", 1890 a 1891),
z nichž nám zachoval vzácné výpisky věcí ztracených. Žaluje ovšem také
na nepřístupnost U některých rodin. Sice práci svou založil na titulářích. Paprocký byl
badatel nekritický, což U něho lze omluviti, nebylť roditý Čech. Maje vědomost o společném
původu Slovanův, přenášel tuto myšlenku i na panské a vladycké rody, jako by se byly
rozrodily i do Čech i do Polska. Nemalou zásluhu má i tu, že pojal do svého badání i Moravu
a Slezsko. Tvůrcem vědecké genealogie jest Vác1av Březan, jenž založil badání své
hlavně na dokladech listovních a svoje výpisky okořenil vrozeným svým vtipem. Jest úžasné,
jak pilně probral nejen sbírky svých pánů (z Rožmberka), nýbrž i jiných. Bohužel spisy jeho,
jež by byly nejpokročilejším národům vzácnou památkou, nejsou vydány (rukopisy v Třeboni
Krumlově, Rajhradě a museu kr. Č.). Šlechetný Bohuslav Balbín věnoval r-u veliký svazek
svých Miscellaneí sebrav drahně vývodův U svých šlechtických příznivcův, které mají cenu
nestejnou, založeny jsouce i na Hájkovi i na ničemných výmyslech lichotníkův. Také scházelo
mu soustavné badání heraldické, kterého Březan se nespouštěl. Výtečným a pilným badatelem byl
P. Vincentius řádu sv. Augustina na Novém m. Praž., z jehož spisů zachovala se zajímavá
snůška (univ. bibl. praž. XVII F 35). v XVIII. st. vynikli Vunšvic (sbírky v zem. arch.)
a Frank (sbírky v Roudnici) rozsáhlými studiemi genealogickými, které pocházejí z větší
části z rodinných pamětí a jiných dokladů prameně sebraných. Schoenfeldovo museum
heraldicko-genealogické mělo býti předním nalezištěm pro r., ale rozprodáním jeho zmařen
prvotní úmysl. Tvůrcem novověké genealogie jest Fr. Palacký. Pronikavému jeho duchu
neušly chyby předchůdcú a proto založil nejstarší rody Čech a Moravy jen na listech, letopisech
a pečetích. Ačkoliv pak výsledky badáni jeho od té doby hýbáno, přece jen z tvrdé kamenné
stavby hnul se jen některý kamínek. Nemálo přispívali k soustavnému r-u Rybička a
Svoboda, jejichž práce o šlechtě z Čech, Moravy a Slezska v
Riegrově Nauč. Slov. uložené jsou výsledky dlouholetého badání a vydatnými pomůckami.
M. Kolář sebral hojně pamětí o šlechtě pocházející z plzeňského kraje, z nichž
několik sepsání vytištěno v tomto Slovníku (písmena A-K). Nemalou zásluhu získal si
Č. Zíbrt svou bibliografií, sebrav a svědomitě roztřídiv všechna sepsání posavadní.
Sčk._ Heslo z Masarykova slovníku naučného, Praha 1932.
Rodopis, genealogie (z řec.),
je nauka o rodech a rodinách, jež se zabývá zkoumáním a
líčením jejich příbuzenského složení a z něho vyplývajících poznatků i důsledků po stránce biologické,
historické, sociologické, právní atd.
Rodopisné bádání vychází od jedince – příslušníka rodu buď jako ploditele (rodiče) nebo jako zplozeného
(zrozeného), a podle toho zkoumá jeho vztahy buď k jeho předkům (ascendentům) nebo k jeho potomkům
(descendentům). Souhrn předků jednotlivcových, jejichž počet se od generace ke generaci zdvojnásobňuje
(2 rodičové, 4 dědové a báby, 8 pradědů a prababiček atd.), sluje vývodem. Vzrůstaje
takto řadou geometrickou, dochází teoretický počet předků každého jednotlivce takové výše, jaké nikdy
nedosáhl součet všeho lidstva na zemi. Ve skutečnosti totiž sňatky bližších nebo vzdálenějších příbuzných
mezi sebou způsobují, že se tytéž osoby ve vývodu každého jednotlivce vyskytují dvakráte i vícekráte,
čímž se teoretický počet předků zmenšuje. Tento zjev se nazývá ztráta předků
(implex); je tím větší, čím bližší bylo příbuzenství mezi jednotlivými předky, kteří
vstoupili v sňatek. Vývod býval dříve hodnocen zejména po stránce právní, když šlo o nástupnictví na trůn,
svěřenectví, rozličná důstojenství duchovní nebo světská, požitky nadační, kde nárok předpokládal původ
od určitého počtu předků (4, 8, 16, 32 atd.) jistým způsobem kvalifikovaných (šlechtických); v dnešní
době je vývod důležitou pomůckou v rodopisném zkoumání biologickém a sociologickém, ukazuje vlivy dědičnosti
a znázorňuje vzájemné prostupování nejrozmanitějších vrstev společenských v jednotlivých rodech. Potomstvo
jednotlivcovo (páru jedinců) se zahrnuje v rozrod, jde-li o všechny potomky po meči i po
přeslici, nebo v rodokmen, přihlíží-li se toliko k potomstvu členů mužských (t.j. k osobám
– podle dnešního práva – téhož jména rodového).
Rodopis, který se zabývá vývojem rodů a jejich působením po kterékoliv stránce, zoveme rodopisem
odvozeným. Studium rodopisu má vedle svého významu pro nejrozmanitější obory vědní též svou praktickou
cenu výzkumem dědičnosti v jednotlivých rodech a pro poměry právní (právo rodinné, nadace, dědictví –
v monarchiích právo nástupnické atd.).
Rodopis pomáhá udržovati tradici a po té stránce nemůže býti přezírána jeho velká důležitost výchovná
a mravní nejen pro jednotlivce, nýbrž i pro celek národa a státu. Vědění o předcích se dlouho zakládalo
na podání ústním, později přecházelo genealogické myšlení a cítění po prvých výtvorů literárních. Římané
vytvořili přesnou soustavu rodinného práva. Dějepisectví bylo dlouho z velké části rázu rodopisného,
obírajíc se většinou dynastiemi, jejich rodovými zájmy a snahami, pak také působením rodů velmožů. Humanismus
vzbuzuje širší rodopisný zájem, ale jednostranný a nekritický – teprve století následující s vývojem
historického kriticismu přinášejí rozkvět studia rodopisného, jež až do konce XIX. věku je obyčejně
prohlašováno za pomocnou vědu historickou. Na nové základy, zejména přírodovědecké, staví rodopis
O. Lorenz a odtud se počíná rozmach moderního rodopisu, zkoumajícího příbuzenské vztahy
a z nich vyplývající důsledky U lidí všech, nikoli jen U jistých vrstev a tříd.
U nás prvním genealogickým spisovatelem jest Polák Bartoloměj Paprocký, nad nějž však
kritickým smyslem vyniká a zakladatelem českého rodopisu zván býti může Václav Březan;
z dalších českých rodopisců vynikl Bohuslav Balbín. Rodopisem se zabývali všichni naši historikové.
František Palacký položil základy staršího rodopisu české šlechty, po něm Ant. Rybička,
M. Kolář a zejména A. Sedláček, nověji J. V. Šimák a J. Volf jsou
předními českými genealogy. Speciálnímu studiu rodopisu, zvláště historicky-popisného, se od 1929 věnuje
Rodopisná společnost československá v Praze, jež vydává svůj časopis. A. Markus
Kdo jednou podlehl genealogii, má doma rozsáhlou sbírku, archiv různých genealogických vývodů a rodokmenů,
informací o jednotlivých členech rodiny, stohy rodinných památek, fotografií, obrazů, korespondence, osobních
průkazů, výstřižků z knih, časopisů, někde se najde i klenot - rodinná bible se záznamy několika generací
předchůdců.
Je zapotřebí tohoto skutečného bohatství využít a prezentovat je Vašim blízkým, celé rodině, známým, jiným
genealogům, ale i široké veřejnosti formou zajímavou, zahrnující většinu poznatků o Vašich předcích a dokumentů z Vašeho archivu, setříděných logicky a především neunavující.
Jistě jste se setkali s tím, že sebelépe provedené grafy ( rodokmen, vývod a rozrod) nikoho nenadchnou,
a za chvíli se ti, kterým je ukazujete a vysvětlujete, začnou nudit. Maximálně pokývají hlavou jako uznání toho,
že tento čtvereček se jménem Johan, hvězdičkou s datem a někdy i křížkem, představuje Vašeho předka ze
17. století. Ach, to je zajímavé, kam jste se až dostal, vzdychne dívka Vašich snů, a myslí si, že to není
o nic poutavější než sbírka známek či motýlů toho předchozího.
Něco jiného je však, vytvoříte-li vlastní knihu o dějinách vašeho rodu, o prostředí v němž vaši předci
žili a pracovali, o životních radostech a strastech, které prožívali, o jejich názorech, pokud je znáte, o poměrech
doby, která je ovlivnila, o jejich známých, přátelích atp.
Nemusí to být dílo ani obsáhlé, ani vědecky erudované. Je lhostejné, píšete-li jej na počítači, psacím stroji
či vlastní rukou. Dokonce si i myslím, že máte právo trochu fábulovat, si představovat a dokreslovat, a to tím víc,
čím se dostáváte hlouběji do minulosti. Vždycky však musíte jasně oddělit pravdu (to, co je známé a nezvratné,)
od fikce.
Vzorem částečně fiktivní a částečně pravdivé rodinné kroniky je dílo české spisovatelky Heleny Šmahelové,
trilogie Stíny, stopy a hlasy mých otců, která v ní beletristickou formou s dialogy zachytila osud
mlynářského rodu Šmahelů od konce 17. století do r. 1900.
Jak psát? V prvé řadě je třeba si promyslet co psát, o kom a pro koho.
Doporučuji sledovat jednu větev Vašich předků, nemusí to být nezbytně ta po otcovské linii. Měla by to být ta,
na které vám nejvíce záleží, o níž máte nejvíce dokumentů a představ. Řazení jednotlivých kapitol by mělo být
v historickém sledu podle jednotlivých generací, ovšem Vaše líčení se může prolínat. Například v kapitole
o Vašem pradědovi mohou být skutečnosti, které se dotýkají až Vás, například Vaše či jeho vzpomínky a až budete
psát o svém otci, nezbytně nutně se musíte vrátit opět do doby jeho rodičů. Jen pohled a přístup bude jiný.
Nejobtížnější je psát o dvou a více rodech z vašeho vývodu, tak aby se neztratila základní nit příběhu.
Než se spojily osudy Vašich předků, mohly být zcela rozdílné a dít se ve zcela odlišném prostředí. Město a venkov,
bohatý sedlák a podruh, Čech a Němec atd. Kroniku, která vychází z Vašeho vývodu (dva rodiče, čtyři prarodiče
atd...), je nejlepší začít psát od nejstarší větve, a tak, jak se připojují další rody k tomu nejstaršímu,
formou poznámek, vsuvek a odvolávek by se měla doplňovat i jejich historie. Složitější je psát současně
v několika dějových rovinách, které spolu na počátku nesouvisí, až do té doby kdy se řízením osudu spojí.
Jinak tedy je nejjednodušší psát kroniku jednoho rodu, například otcovu, a nezávisle na ní kroniku druhého rodu,
matčina.
Na počátku sy si měl pisatel rozvrhnout osnovu celé knihy. Nezbytný je úvod - pro čtenáře současné i budoucí. Co
vás k tomu vedlo, abyste se začal zabývat dějinami vaší rodiny a co vám to přineslo. První kapitoly se mohou
zabývat několika generacemi předků, protože i podkladů a památek na ně je omezené množství. Později bude jedna
kapitola věnována vždy jednomu předku a jeho rodině. Doporučuji dojít až ke generaci vašich rodičů, a to do doby
jejich setkání, resp. sňatku. Novější historie většinou není pro veřejnost určena. Tu si ve formě pamětí můžete
pořídit pro sebe a pro ty, kdo, třeba za 50 let, převezmou Vaši štafetu.
Druhá polovina kroniky je vyhrazena dokumentům, rodopisným tabulkám, chronologicky seřazeným, přepisům listin,
fotografiím (mohou být samozřejmě i v textu), mapám, plánům, drobným poznámkám, článkům, vzpomínkám, pověstem
atp. Podstatnou a nezbytnou součástí kroniky je rejstřík jmen osob, o nichž se kronika zmiňuje.
Pan spisovatel Ondřej Neff říká, že všechny události, ať světové, rodinné a psí z hlediska věčnosti mají
stejný význam.
Vřele doporučuji, aby si pisatel obstaral obecnou dějepisnou a regionální literaturu, ve které najde vždy
dějinný rámec, do níž zasadí osudy svých předků. Například žil-li Váš předek kolem roku 1866 ve východních Čechách,
muselo se zákonitě dotknout jeho života a života celé rodiny válečné běsnění U Hradce Králové. Vzápětí na to přišla
cholera a mnoho lidí v celé zemi zemřelo. naopak pro obyvatele Prahy koncem 18. a zač. 19. století dějinný rámec
musí vytvářet rodící se obrozenecká doba. Jiným takovým mezníkem je například období Mnichova, česko-německé vztahy,
které mohou svůj odraz nalézt v přímo protikladných zkušenostech Vašich předků.
Ať se nikdy vaše kronika nestane pouze snůškou jmen, dat a míst. Narodil se, žil, zemřel. Přidejte tolik vlastního
příběhu, kolik jen můžete. Ze školního vysvědčení vyčtěte, kdo vašeho dědečka učil, rozeberte, jaké měl známky,
pokuste se zjistit, proč měl asi dvojku z mravů (mimochodem, dávaly se daleko častěji, než dnes) a tyto své
úvahy vložte do Vaší práce.
Nebojte se psát i o negativních rysech. Dá se říci, že dříve toto bylo tabu. Černé ovce rodiny se přešly mlčením
nebo byly rehabilitovány. Ne, napište, jak to skutečně bylo. U doby nedávno minulé samozřejmě dejte pozor,
aby se takové konstatování nedotklo druhých živoucích osob. I proto doporučuji ukončit kroniku a jednu generaci
zpět. Já jsem sám našel zmínku, že můj pradědeček byl na děvčata, rád je škádlil, ba i si dovoloval, a prababičce
připravil nejednu horkou chvilku.
Dokumentace Vaší práce
Většina lidí nemá ráda poznámky pod čarou a vysvětlivky, resp. odvolávky na původní prameny. Neváhejte ale
tyto poznámky činit vždy, když citujete nějakou skutečnost z těchto pramenů. Říkala-li vám nějaká teta příhodu
ze života vašeho dědečka, uveďte (většinou na konci stránky nebo na konci kapitoly) poznámku: Z vyprávění XY dne
(roku) xxxx . Citujete-li kupní smlouvu, poslední vůli, vysvědčení, uveďte v poznámce, odkud ta citace je
(Vysvědčení mého otce ze škol. roku toho a toho, pramen uložen v mém soukromém archivu, nebo gruntovní kniha
č. 15, obec Lhota, fol. 256, SOkA Nová Ves). Pouze U údajů z matrik se odvolejte generelně na vaše pátrání a
v závěru kroniky uveďte seznam matrik, které jste prostudovali, a v nichž jste našli potřebná data, popř.
uveďte všeobecný odkaz na váš soukromý archiv).Rovněž se to týká i odkazů a poznámek k literatuře - ke knížkám,
článkům v časopise atp. Přesnou citací ulehčíte vašim čtenářům, kde najít příslušný fakt, podobný problém či
další příbuznou literaturu.
Fotografie, obrázky
V každém případě do vaší kroniky patří. Můžeme je rozdělit na obecné - doplňující a dokumentární. Mezi
ty obecné patří např. obrázek, který doplňuje text. Nemusí se bezprostředně dotýkat vašeho příběhu. Například mluvíte-li
o těžkém životě poddaných, jistě najdete dostatek obrázků, obrazů a rytin k polním pracem, nebo k určitému
řemeslu, jímž se zabývali vaši předci. Povídání o náboženském životě zpestří titulní stránka jakékoliv staré bible,
krajinu Vašich předků je možno přiblížit doplňujícím obrázkem. Zajímavé je zobrazení venkovského statku, božích muk,
kapličky včetně jejich půdorysu či nákresu. Pravůbec nevadí, že to nebyl váš statek či chalupa. Ale mějte na paměti,
aby takovýto doprovodný obrázek alespoň trochu korespondoval s tím o čem píšete. Stěží přidáte obrázek Vysokých
Tater k popisu krajiny kolem Třeboně. Pro východní Čechy byly charakteristické čtyřhranné uzavřené dvory statků
a například o osmiboké, tzv. oktagonální stodoly. Takový snímek jedné z nich velice barvitě přiblíží život vašich
předků.
Dokumentární fotografie a obrázky slouží ke konkrétní dokumentaci děje. Jednak jsou to historické pohledy na město či
vesnici, o které píšete, snímky jejich památek, rodinné či ateliérní fotografie. (Při této příležitosti bych chtěl
připomenout: Na každé fotografii, kterou přikládáte k vaší kronice, či ji zařazujete do vašeho archívu, nezapomeňte
uvést, kdo je na ní, kdy asi byla pořízena. Věřte, že už vašim dětem fotografie vašich přátel a blízkých nic neřeknou,
nebudou-li takto označeny a nejspíš dříve či později skončí ve sběru. ).
Pro koho psát?
Zajisté pro vlastní potěchu, pro vaše blízké, rodinu, přátele. Pro věčnou paměť rodu. Pro ty, kteří přijdou
po vás a bude je zajímat, jak žila vaše generace. Ne, to není fráze. Uvědomte si, jak jsou důležité a z historického
hlediska ceněné kroniky, letopisy, či jen deníky a poznámky ať slavných či méně slavných, i těch docela bezejmenných
osob. Jedna z nejznámějších je kronika milčického Vaváka, která dokumentuje život českého venkova před 200 lety,
věčná škoda je, že před několika desetiletími navždy zmizela kronika písmáka Střítezského od Litomyšle, popisující
jeho životní příběhy, vesnický život, hospodářské poměry, ale i zprávy o vojně, neštěstích, kalamitách a úrodě.
Jedna kopie vaší kroniky patří v každém případě do okresního archivu podle místa vašeho bydliště. Budou rádi,
když jim ji poskytnete.
Vnější forma kroniky
Dříve převažovaly ručně psané kroniky, ve tvrdých deskách svázané, krasopisně provedené. S kopiemi to bylo
horší, když nebyla ještě reprodukční technika na výši, jaká je dnes. I nadále můžete psát rukou, či na psacím stroji,
vlepovat obrázky, výstřižky z novin, či, máte-li nadání doplňovat vlastními kresbami. Čím dál tím více lidí píše
své kroniky na počítači, který umožňuje neustále obsah inovovat a doplňovat další a další fakta. Z pěti stránek
jich bude brzy dvacet, padesát, sto - počítač to všechno snese. Největší výhodou je neomezené vytváření kopií, máte-li
takovou kroniku na nějakém mediu (disketa, CD, hard disk počítače). Příchod internetu a publikování takové kroniky
na něm umožňuje seznámit s ní tisíce lidí na celém světě.
Pokud máte dostatek prostředků a myslíte si, že vaše dílo by stálo za to publikovat, není problém ji vydat i knižně.
Je jedinečným pramenem pro poznání demografických a nábožensko-sociálních poměrů v Čechách po třicetileté válce v polovině 17. století. Jde o historický materiál celoevropského významu. Je možno ho použít při studiu demografickém, ryze historickém, částečně genealogickém a rovněž i lingvistickém (výskyt a vývoj křestních jmen a příjmení).
Vznik soupisu byl svázán s rekatolizačním úsilím habsburského státu a s jeho snahou zjistit vyznání
a smýšlení obyvatelstva.
Podle patentu místodržitelství soupis měl obsahovat jak poddané, tak i vrchnost, její úředníky, měšťany a svobodné
obyvatelstvo s výjimkou duchovních a vojska. Měl být vypracován na všech panstvích a zahrnovat veškeré
přítomné obyvatelstvo (děti, které sloužily na cizím gruntě jsou zapsány tam). Jako vzor byl vyhotoven jednotný
formulář, jehož rubriky byly předepsány (jméno, právní stav - svobodný/poddaný, povolání - postavení v domácnosti,
věk a vyznání). U nekatolíků mělo být uvedeno, zda U dotyčného je naděje na obrácení ke katolické
víře či nikoliv.
V rámci jedné vesnice se postupovalo od selských gruntů k chalupnickým a zahradnickým, na konci seznamu byli evidováni bezzemci, obecní pastevci, nádeníci atp. v rámci každé domácnosti byl uveden hospodář, jeho žena, děti a čeleď.
Akce se uskutečnila na jaře 1651. Mezitím v červnu 1651 ale vyšel nový patent s nařízením podávat jen sumární přehled nekatolíků, a proto na některých panstvích seznam vůbec nevznikl, popřípadě nebyl místodržitelství odeslán.
Většina seznamů je umístěna ve Státním ústředním archivu v Praze ve Staré manipulaci, uspořádaná podle krajů. Seznamy, které nebyly odeslány místodržitelství, jsou částečně zachovány v archivech jednotlivých velkostatků.
Naskýtá se samozřejmě otázka, jak je daný soupis spolehlivý, jednak z hlediska vlastní evidence obyvatelstva (zahrnuje všechny členy domácnosti, včetně dětí pod 12 let, které ještě nechodily ke zpovědi, či nikoliv), zapsaného příjmení a věku (tendence k jeho zaokrouhlování na celé desítky či na násobky šesti) a zejména jejich náboženského vyznání. Vrchnost mnohdy snižovala počet nekatolíků, aby ukázala, že si s nimi dokáže sama poradit a že nestojí o zasahování ze strany státu či církve.
V poslední čtvrtině 16. století vznikly obdobné soupisy obyvatelstva pro město Vimperk (1577), Prachatice s přilehlými vesnicemi (1585) a pro panství Třeboň (1586).
Literatura:
Urbáře, urbariarní registra, (Urbar, Urbar Register něm. ze střhn. urbor, -bur, -ber, -bar, které znamenaly výnos
z pozemků) jsou jedny z nejdůle- žitějších pramenů pro poznání dějin panství, jednotlivých obcí a zároveň
podávají obraz o stavu poddaného obyvatelstva.
Jde vlastně o soupisy vrchnostenských důchodů a požitků (robot, příjmů peněžních a naturálních) z poddanských
usedlostí. Rovněž se jim říkalo knihy, či rejstříky úroční. Tyto knihy, vedené vrchnostenskými úřady,
přinášely údaje o rustikálním (poddanském) hospodářství pro celé panství či statek. Výměra dominikální
(vrchnostenské) půdy se neuvádí, většinou však bývají popsány sídla, kostely, hrady, zámky, panské budovy a
vrchnostenské dvory, jakož i přiloženy opisy listin a jiné písemnosti. Tyto popisy panství nebyly nezbytnou
součástí urbářů, i když tvořily ucelené bloky. Jejich smysl byl především v tom, aby bylo zjevné,
že dominkál, aby mohl prosperovat, potřebuje důchody z rustikálu v té, konkrétně urbářem stanovené výši.
Pramenem, podobným urbářům, někdy k nim zahrnovaným, jindy přísně oddělovaným, jsou tzv.
výběrčí rejstříky - seznamy skutečně odvedených platů, dávek a odpracovaných robot.
Nejstarší urbáře vznikaly na našem území kolem poloviny 13. století na základě dílčích seznamů,
listin, tradic a výpovědí svědků. Edici deseti nejstarších urbářů vydal před více než sto lety J. Emler
a zahrnuje urbáře pražského biskupství z r. 1290, kláštera v Roudnici z r. 1338, kláštera
v Pohledu ze 14. stol. chotěšovský urbář z r. 1367, ostrovský z 1388, pražského arcibiskupství
po r. 1390, břevnovský z r. 1406, strahovský z 1410, probošství kostela pražského, zbraslavský
z r. 1342 a berní rejstřík arcibiskupství pražského z téhož roku.
Požitky (úrok neboli rentu) platívali poddaní většinou dvakrát ročně na sv. Jiří (sv. Jana) a sv.
Václava, či sv. Havla ( odtud ourok svatojiřský, ourok havelský), výjimečně i v jiných termínech.
Zpočátku převažovala renta naturální, později peněžní a písemná evidence se stala nezbytnou. Při každé
změně poměrů se pořizovaly pak nové urbáře.Z urbářů se vyvinuly později vesnické pozemkové knihy.
Urbáře bylo možno rozdělit na dvě skupiny: Jednak to byly urbáře, uvádějící komplexní seznam poddaných
v rámci jednotlivých vsí a rychet panství, rozpis jejich držby a platů, zatímco do druhé skupiny patřily
souhrnné urbáře, uvádějící celkové povinnosti poddaných j jednotlivých vsích či rychtách (např.
Vejtah krátký z register hlavních panství litomyšlského z r. 1552).
Z některých urbářů se dodnes zachovala jen torza, jinde je známe jen z opisů, resp. výtahů. o existenci některých urbářů svědčí jen zprávy v městských a pozemkových knihách, či novodobé edice z posledních 100 let, které byly zpracovány v době, kdy tyto urbáře nebyly ještě nezvěstné.
Vývojově nejmladší podobou urbářů jsou tzv. urbariální fasse, které měly být vyhotoveny vrchností za vlády Marie Terezie r. 1771, s cílem připravit obecnou úpravu urbariálních poměrů v zemi. Ve skutečnosti v Čechách bylo zpracováno jen několik málo nových urbářů. Zato na Moravě byly v letech 1775 - 1776 zpracovány fasse pro všechny panství v zemi.
Urbáře jsou většinou součástí archivů panství, patrimonií. Jsou uloženy buď v oblastních nebo i v okresních archivech. Několik urbářů z našeho území se nalézá i v zahraničních archivech: Rakouský státní archiv (urbáře panství Trutnov z l. 1545 a 1599, lichtenštejnský archiv ve Vaduzu (Moravská Třebová z r. 1548, Zábřeh z r. 1656)
Údaje o dochovaných urbářích na Moravě v rámci jednotlivých panství uvádí Ladislav Hosák v Historickém místopise Moravy a Slezska do r. 1848, Úvodní svazek, 1967.
Literatura:
Pozemkové knihy evidují právní poměry poddanské, rustikální nemovitosti v Čechách a na Moravě, stejně tak,
jak zemské desky slouží k zápisům dominikálního majetku, resp. městské knihy evidují domy a další nemovitosti
ve městech.
České pozemkové knihy jsou jedinečné ve svém obsahu a rozsahu v celé Evropě, kde většinou držbu nemovitostí
prokazují listinné akty. Pokud existují v Rakousku, Německu, Polsku, ve Švýcarsku obdobně vzhlížející knihy,
evidující nějakým způsobem držbu poddanského majetku, jedná se ponejvíce o knihy soudních rozhodnutí, knihy
k evidenci zástavního práva, hypoték atp.
Pozemkové knihy se vyvinuly z urbářů, o čemž svědčí mj. i ta skutečnost, že jeden z nejstarších urbářů
českých, urbář kláštera ostrovského z r. 1388, obsahuje jednotlivé knihovní zápisy venkovského majetku.
Za nejstarší pozemkovou knihu v Čechách se považuje česky psaná kniha žitenického panství na Litoměřicku
ze 70. let 15. století, snad z r. 1472. z roku 1494 pochází Pardubická rybničná registra, která však
nejsou normální pozemkovou knihou, ale obsahují údaje o náhradách za odebrané pozemky poddaných, na nichž
vrchnost založila rybníky. Skutečná pozemková kniha pardubická je až z r. 1508, dále následují knihy
litomyšlské (1513 a 1516), opět pardubická z r. 1526 a poděbradská z 1528. Druhou nejstarší pozemkovou
knihou U nás vůbec, je německy psaná kniha pro obec Háj na panství oseckého kláštera v severních Čechách
z r. 1506. Od 2. poloviny 16. století je pozemkových knih již velké množství. Evidence pozemkového vlastnictví
poddanské půdy byla tak zavedena v celé zemi ( v Čechách), takže od té doby lze (samozřejmě s výjimkami)
rekonstruovat změny ve vlastnictví jednotlivých nemovitostí až do zrušení poddanství v r. 1848.
Pozemkové knihy se samy většinou nazývaly knihy "gruntovní", "purkrechtní" nebo "urburní". Výraz gruntovní
lépe vystihuje povahu těchto knih, než název knihy pozemkové. Předně se do nich nezapisovaly jednotlivé pozemky,
ale celé usedlosti, grunty. Název Purkrechtní udává, že se jednalo většinou o usedlosti zakoupené na rozdíl
od nezakoupených. K dalším českým názvům patří například "registra trhová", méně častěji i "knihy selské litkupní".
Německými ekvivalenty byly "Grundtbuch", "Schoeppenbuch", "Kauf und Handelsbuch", řídčeji "Quatern
der Kaufverschreibungen" či "Gerichtsbuch".
Zápisy v pozemkových knihách byly vedeny podle jednotlivých usedlostí (každé bylo vyhrazeno několik
listů - vložka), nebo chronologicky.
Chronologickým principem zápisů se řídí zejména knihy v nejstarším období jak v české, tak v německé
oblasti. Později chronologicky jsou řazeny zápisy v německé oblasti. Tyto chronologické zápisy byly však již
od počátku narušovány různými vpisy a nadpisy (jméno vsi nad zápisem, např. "actum Augezd", či vyhrazení několika
stran pro zápisy v rámci jedné obce, byla-li kniha společná pro jednu rychtu či dokonce panství). Postupně
se začínají objevovat za základními zápisy roční splátky, které přecházejí v případě nedostatku místa
prostřednictvím odkazů na volná místa v knize. Do knih se zapisovalo podle dat konání obecních soudů.
Druhým principem, používaným při zápisech do pozemkových knih, byl princip vložek, kdy každé nemovitosti
bylo vyhrazeno v knize několik listů, na něž se poznamenávají osudy nemovitosti po řadu let. Poté je třeba
hledat zápisy k dané nemovitosti v následující knize (většinou na ni bývá odkaz).
Pozemkové knihy obsahovaly tyto základní druhy zápisů:
Pozemkové knihy někdy obsahují i zápisy, které tam svou povahou nepatří
- např. hospodářské instrukce (povinnosti poddaných), platy farářům, poplatky při pozůstalostním řízení,
výpisy z urbářů, seznamy konšelů a obecních starších. Někdy jsou zahrnuty i zápisy sporů (jak majetko-právních,
tak i trestně-právních). v některých případech na konec knihy při přiřazen rejstřík, buď podle jmen (zejména
křestních - příjmení či příjmí jsou používány výjimečně na rozdíl od matrik), nebo podle jednotlivých statků a vsí.
Zápis v pozemkové knize byl pouze svědectvím o provedeném zákupu. Je třeba poznamenat, že kupní smlouvou se
rozumí nejenom odprodej statku cizí, nepříbuzné osobě, ale i dědická posloupnost a převod usedlosti na syna (zeťě)
ještě za života odstupujícího hospodáře. Vlastnické právo přecházelo na kupujícího již uzavřením kupní smlouvy,
nikoliv zápisem do knihy. Navíc se nedá říci, že by zpočátku existovala právní povinnost zápisu. Princip
obligatornosti získává všeobecnosti až v dalších stoletích. Přesto vedení pozemkových knih bylo v mnoha
případech nepravidelné a nedůsledné. Někdy se vyskytla ve vedení knih i mezera jedné nebo dvou generací.
Stávalo se, že převod usedlosti nebyl do knihy vůbec zapsán, například v případě přechodu z otce na syna.
V mnoha případech byly zapsány chybné skutečnosti a bývaly opravovány buď škrty nebo novými opravnými zápisy.
Jádrem zápisu jsou základní převodní náležitosti.
Patří sem datum, ve starší době podle jednotlivých svátků svatých, podle výročních soudů, v novější
době se dny v měsíci již číslují.
Zápis se konal se souhlasem vrchnosti, a proto se na tuto skutečnost většinou pokazuje ("… se svolením").
Po zápisu jména nabyvatele ("Franz Vávra…") se dále uvádějí odvolávky na kupní smlouvu (smlouva trhová),
úmrtí hospodáře ("… po nebo. Janu Vávrovi, jakž on sám držel"), či jiný způsob odprodeje. Následoval
popis usedlosti ("…grundt s rolí") a příslušenství. Dále se uvádí záznam o ceně (až do konce 18.
stol. se ceny nemovitostí počítaly v míšenských kopách, na Moravě v rýnských zlatých), závdavku
(platbě v hotovosti: "… na tu summu trhovou zavdal….") a splátkách (vejrunk - "zbytek ročně po 15
kopích začna o nejbližším soudě příštím…").
Následoval soupis závad na nemovitosti - dluhů, nesplacených splátek, dědických podílů.
V případě předání statku dospělému synovi stárnoucím hospodářem je součástí zápisu poznamenání
o výměnku pro odstupujícího hospodáře. Patřily sem zápisy služebností, zástavního práva, práva
předkupu atp.
Závěrem někdy se uváděla klauzule záruky řádného hospodaření a jména svědků.
Na tyto základní skutečnosti navazují zápisy postupného splácení s uvedením data (roku), částky,
jméno věřitele, kolik zbývá doplatit (ne vždy).
Knihy nejčastěji vedla vrchnost, v případech severních Čech i jednotlivé obce - obecní rady.
Mezi pozemkové knihy zařazujeme i knihy, které se netýkají přímo zápisů o prodeji a postoupení nemovitostí,
ale na tyty zápisy navazují. Jedná se například o sirotčí knihy, neboli sirotčí registra (Weisenbuch), knihy
dluhů a knihy zástav - knihy obligací a kvitancí (Obligations- und Quittungsbuch), kde se zapisovaly zástavy
na nemovitý majetek a jejich výplaty.Mezi pozemkové knihy se zahrnují i knihy svatebních smluv (opisy svatebních
smluv), knihy testamentů ((kšaftů - opisy závětí a pozůstalostí) či knihy listin (opisy kupních smluv, dlužních
úpisů apod.).
Zvláštní pozemkovou knihou byly knihy dominikální (někdy také knihy pachtovní), které vznikaly koncem 17.
stol. v souvislosti se vznikem celých dominikálních vesnic a chalup na panské půdě, jen proto, aby erár je
nezahrnul do zdanitelné rustikální půdy.
Pozemkové knihy jsou důležitým pramenem pro genealogické pátrání souběžně s matrikami, nebo je nahrazuje v období,
kdy tyto ještě neexistovaly.
Proti matrikám ale vykazují některá omezení. Předně nezachycují osudy nejnižších vrstev poddanské třídy, lidi
nemajetné, jako podruhy, čeleď - děvečky a pacholky, jakož i obecní chudinu - pastýře, ovčáky atp.
Dominikální pozemky - pozemky, náležející vrchnostem, na rozdíl od pozemků poddanských, selských čili rustikálních.
S držením dominik. pozemků byla spojena důležitá veřejná práva - právo účastnit se sněmů, tyto pozemky byly osvobozeny
od povinnosti platit daně a nést veřejná břemena.. Jen na dominikálních pozemcích bylo možno stavět panská sídla, byly
s nimi spojeny právo honitby, právo na pastvy a různá soukromá práva týkající se poddanských statků, jako byla práva
na gruntovní činže, na roboty, desátky, různé platy a práce.
Část dominikální půdy mohla být přenechána poddaným, kteří na ní hospodařili, mohli si na ní postavit se souhlasem
vrchnosti i chalupu (tzv. dominikální chalupa), a platili vrchnosti činži. Takovíto uživatelé dominikální půdy byli
zváni dominikalisti.
Rustikální pozemky představovaly půdu, která náležela poddaným. Toto vlastnictví bylo omezeno podle toho,
jednalo-li se o půdu zakoupenou nebo nezakoupenou.
Zakoupené, čili zapsané, a nezakoupené pozemky. Se zakoupenými pozemky bylo spojeno právo emfyteutické, zákupné,
neboli německé.Poddaní totiž užívali emfyteutických pozemků jako individuálního vlastnictví a nakládali s nimi
podle své vůle (prodat, převádět) Nesměly se pouze dělit. Vrchnosti náležel jen dozor nad řádným hospodařením.
Mohla zadlužený statek prodat ve prospěch věřitelů a dětí hospodářových. o zakoupených pozemcích se vedly pozemkové
knihy.
Nezakoupené pozemky byly naproti tomu dány poddanému lidu pouze k užívání, vrchnost s nimi mohla libovolně
nakládat a měnit hospodáře. v případě hospodářova úmrtí připadly jako odúmrť vrchnosti, ta však měla povinnost
přenechat tento statek dalšímu poddanému, většinou někomu z pozůstalých.
Původní rozsah rustikální půdy uváděla berní rula v Čechách a tzv. Lánské rejstříky na Moravě. Rozsah mezi
dominikálními a rustikálními pozemky se měnil, zejména v neprospěch poddaných. Vrchnost zcizovala rustikální
půdu a připojovala ji ke svým dvorům, zvyšovala tak rozsah své půdy, na níž poddaní robotovali a jejich útisk
se zvyšoval. Svémocnému zabírání rustikálu vrchností bylo zakázáno reskr. z 23. 1. 1751, k zabrání rustikálu
bylo zapotřebí souhlasu státního úřadu. Koncem 18. st. proběhla na některých státních panstvích (od r 1775 na
býv. Jezuitských statcích) tzv. raabizace (podle dv. rady Raaba), podle níž měly být dominikální pozemky
rozparcelovány ve prospěch poddaných, robotní povinnost zrušena a nahrazena finančním vyrovnáním a pravidelnými
reluty (= odvody). Na soukromých panstvích se možnost rozdělení dominikálu ponechávala na dohodě vrchnosti
s poddanými.
Jak jsme se již zmínili, pozemková daň z dominikálních pozemků se původně neplatila, teprve až od konce 17.
století byly činěny pokusy zdanit i tuto půdu. Zdanění rustikálních pozemků bylo asi o polovinu vyšší. Je třeba
však uvážit, že vrchnost neplatila ani daně z urbárních požitků od poddaných, které v průměru představovaly
dvojnásobek důchodů z vrchnostenských pozemků. To znamená, že poddaní platili skoro čtyřikrát vyšší daň než vrchnost.
V roce 1756 byl zaveden Tereziánský katastr, který stanovoval, že vrchnost i poddaní mají platit pouze daň
z výnosů, a to šlechta 29% všech důchodů (pozemkových i urbárních), zatímco poddaní 42%. Rovnost v placení daně
chtěl zavést císař Josef II. Josefínským katastrem, který měl nabýt platnost od 1. 11. 1789. Katastr měl zcela
odstranit rozdíly mezi zdaněním dominikálních a rustikálních pozemků (od daně z urbar. požitků byla vrchnost
osvobozena). Byl v platnosti pouze na půl roku a od 1.5.1790 byl císařem Leopoldem II. Zrušen a opět byl
zaveden tereziánský katastr, ovšem s určitými úpravami. Od r. 1792 byl však opět obnoven josefínský katastr
s tím, že vrchnost platila daň i z urbariálních požitků (29%), která se odpočítávala od sumy daně dominikální.
Bylo ulehčeno i poddaným: daň z živností a mlýnů (z tzv. fiktitií) se odečítala od daně rustikální. Od r. 1849
přestaly platit rozdíly ve zdanění dominik. a rustik. půdy, rolníci nabyli neomezeného vlastnického práva k půdě,
a tak rozlišování pozemků na dominikální, zakoupené a nezakoupené pozbylo významu.
Byl však zachován zákaz drobení - dělení pozemků, zemědělských statků, aby nedocházelo k ohrožení postavení
středního zemědělského stavu. Až do r. 1869 nesměla výměra statku klesnout pod 40 měřic.
Nové pozemkové knihy (dělily se na knihy pozemkové - vč. Desek zemských, knihy horní, knihy železniční,
knihy naftové) byly zakládány (zpravidla) okresními soudy za účelem evidence veškerých právních poměrů
na nemovitostech (vlastnické právo, zástavní práva a břemena). Principy vedení pozemkových knih byly: 1)
právo veřejnosti (každý měl právo nahlížet a dělat si výpisy), 2) právo přesnosti (všechny zápisy musely být
zapsány co nejurčitěji a nejjasněji), 3) princip legality - jen právně nesporné směly být zapsány, 4) princip
věrohodnosti (knihy požívají veřejné víry, jakož i ten, kdo podle nich jedná).
V Čechách, na Moravě a ve Slezsku byly tyto knihy zavedeny r. 1874 . Pro každou katastrální obec
byla zřízena jedna hlavní kniha. Knihy se skládají z jednotlivých vložek, z nichž každá má
trojí listy: list A - list statkové podstaty (zapisuje se název vložky - dům, statek, chalupa atp. vč. č.p.- a
k nim příslušných parcel a způsob jejich obdělávání - role, louka atd.). List B - zapisuje se právo vlastnické
a omezení (nezletilost, konkurs, fideikomis), s tímto právem spojená. Na listu C se uvádějí věcná práva
a břemena (výměnky a dluhy, nájem). Součástí pozemkových knih je sbírka listin a kopie katastrální mapy.
Dále se vedl index nemovitostí a index vlastníků.
Literatura:
Významným pramenem pro genealogické pátrání jsou i poddanské seznamy, nazývané též "registra stavění sirotků
a dětí poddaných", "knihy stavuńků", německy pak "Mannschaftsbuch", "Waisenstellungs-Register" či "Waisen-Register".
Poddanské seznamy se vyvinuly během 16. století na území Čech ze soupisů osiřelých poddanských dětí, nad nimiž
měla vrchnost poručenství. Rok co rok se shromažďovaly na vrchnostenské kanceláři a byly zapisovány do register
stavění sirotků, aby vrchnost měla přehled, kde se které dítě nachází, a kdo se nedostavil. Později se tato
evidence rozšířila i na další děti a posléze i na jejich rodiče. Tak se původní soupisy sirotků přeměnily
v seznamy všech poddaných, s uvedením jejich věku, sociálního postavení. Soupisy byly pravidelně obnovovány
(na panství Třeboň např. od r. 1661 každoročně).
Na rozdíl od Soupisů podle víry tyto poddanské seznamy evidují poddanské obyvatelstvo de jure , tj. včetně
dětí ve službě, tovaryšů na vandru atp.
K r. 1777 se dochovaly tzv. robotní seznamy, zachycující smluvenou výměru roboty poddaných všech českých
vesnic podle patentu z r. 1775. Tyto soupisy (celk. 114 fasciklů podle krajů a panství) uvádějí jména všech
tehdejších hospodářů s podrobným výčtem jejich robotních povinností. o něco mladší jsou urbariální kontrakty
z r. 1789, zachycující rovněž jména všech hospodářů té doby.
Vedle státní správy a vrchnosti vedla své seznamy i církev podle jednotlivých farností.
Církevní seznamy byly dvojího druhu:
Literatura:
Výdaje českého knížete (krále) byly hrazeny z výnosu zeměpanských statků, různých regálů (královských monopolů
- práv) a cel. Již od XI. či XII. století byla ve státě vybírána pozemková daň, která byla
nazývána tributum pacis, collecta generalis, česky pomoc, poklona, sbírka, popř. německy Loesung. Od XIV. Století
se pro pozemkovou daň používal výraz berna, či berně. Vybírala se nepravidelně, většinou v případě sňatku
na královském dvoře, nebo např. korunovace. Za účelem vybírání daně byla orná půda rozdělena na lány
či huby (aratura), které se dělily dále na 64 až 72 korců. Daň se platívala jen z poddanské půdy, půda
šlechty byla od daně osvobozena. z každého lánu se platila daň ve výši, kterou určil sněm. Např. v roce
1327 činila 16 grošů českých z každého lánu či jedna libra stříbra. Vedle toho se platila daň z mlýnů
či např. z hospod. Mlynáři na řece platili 16 grošů, na potocích 4 groše české, neboli jeden lot stříbra.
Od r. 1406 do r. 1535 se platilo z jednoho lánu jedna hřivna stříbra, tj. 1zl 45 kr. a příspěvek na služné berního (výběrčího daně), tzv. výmazné.
V 16. století začala převažovat vedle jiných daní daň z majetku. v letech 1541 - 1556 povolil sněm několikrát daň ve výši 10 kop z každých 1000 kop majetku, zpočátku jen stavů, později i poddaných. v několika případech dochovaly se seznamy poplatníků. Roku 1567 byla zavedena berně domovní, vyměřená z počtu osedlých poddaných i z domů v městech. Občas byla vypisována i berně z hlavy, která se týkala veškeré populace, i lidí nemajetných. Nejstarší rejstříky k berni z hlavy se dochovaly ze 16. století pro města Plzeň, České Budějovice, Vysoké Mýto, Cheb aj.
Berní rula v Čechách
Po třicetileté válce se přistoupilo k zavedení pevné berní soustavy, protože daň z hlavy, resp. z majetku nezaručovala spolehlivé zdanění. Státní správa nahradila v polovině 17. století berní rejstříky modernější pomůckou pro evidenci daňových poplatníků - seznamem pozemků, katastrem.
Roku 1654 byl tento seznam dokončen a od té dobu je znám pod názvem berní role (berní rula - Steuer Rolle), podle níž byly daně vybírány. Daň se netýkala jen polností, ale i výnosů ze živností a podniků, pro něž byly vytvořeny fiktivní, smyšlené usedlosti (tzv. fictitium).
Z hlediska historické demografie a historického místopisu jde o první celozemský popis Čech, který zahrnuje všechna obydlí- usedlosti podle panství, měst a vsí, a držitele těchto obydlí hodnotí po ekonomické a sociální stránce. Zvlášť byly rozlišovány usedlosti osazené a nově osazené, pusté a nově pusté. Podíl poustek obecně a v některých oblastech zvlášť, svědčí o tíživé situaci v době po třicetileté válce. Obyvatelé vesnic byli rozlišeni na sedláky, chalupníky a zahradníky. Základní zdaňovací jednotkou se stal tzv. osedlý. Za osedlé osoby se považovaly osoby, které polovici svých pozemků osívají a pole obdělávají potahem. Většinou sedlák, držící celý lán (60 korců), byl považován za jednoho osedlého. Za jednoho osedlého se počítali čtyři chalupníci nebo osm zahradníků.
Seznam poplatníků uváděl v jednotlivých rubrikách vedle jména držitele množství držené a obdělávané půdy, vlastnictví potahu, počty dobytka a domácího zvířectva, obhospodařování zahrad, vinic, chmelnic nebo lesů, provozování živností a řemesel. Soupis se týkal pouze orné půdy, nikoliv zahrad, pastvin a luk.
Seznam měla pro každou vesnici a panství vypracovat jmenovaná komise, která měla za úkol na místě se přesvědčit, osobně jednat s poddanými, shlédnout polnosti, sečíst dobytek, údaje zkontrolovat s urbáři a pozemkovými knihami.
Na závěr každé vesnice bylo komisí provedeno vyhodnocení (dobrozdání) hospodářského charakteru vsi s posouzením kvality polností a jejich výnosnosti, zhodnocení stavení, množství luk a dobytka a celkové prosperity obyvatelstva. Vzhledem k různým ekonomickým podmínkám bylo přihlédnuto ke klasifikaci jednoho osedlého (v horských oblastech mnohdy i dva až tři sedláci byli počítáni za jednoho osedlého vzhledem k nižší výtěžnosti půdy). Protože seznamy nebyly přesné, obsahovaly velké množství chyb, v letech 1667 - 1682 byly pořízeny tzv. revizitace berní ruly.
Jak vlastní berní rula, tak i revizitace jsou uloženy ve Státním ústředním archivu v Praze. Berní rula samotná se pro její historickou hodnotu nepůjčuje běžně ke studiu a badatelé se musí spokojit s jejími revizitacemi. Opravené seznamy navíc obsahují i nového držitele usedlosti ze šedesátých až sedmdesátých let 17. století.
Lánské rejstříky na Moravě
Na Moravě v letech 1656 - 1657 byl vypracován tzv. první lánový rejstřík, který však kromě několika
sumářů se nedochoval. v roce 1667 byl doplněn tzv. soupisem komínů. První lánový rejstřík byl vypracován
ve spěchu a nepřesně, soupis komínů upravovala vrchnost ve svůj prospěch. Vpád tatarů r. 1663 dovršil
rozklad způsobený třicetiletou válkou a vzniklý daňový nepořádek si vynutil provedení nového soupisu všech poddaných,
který by vytvářel základní podklad pro vyměření pozemkové daně.
V letech 1669 - 1679 pracovala na Moravě lánová komise, která byla ustavena usnesením sněmu
z r. 1669.
Výsledkem její práce byl druhý Moravský lánový rejstřík. Druhý lánový rejstřík obsahuje soupis všech
poddanských usedlostí na venkově i v poddanských městech a městečkách. Majetek šlechty a královská města
nebyly do soupisu zahrnuty. Venkovské obyvatelstvo se dělí na tzv. lánové a nelánové. Lánoví usedlíci jsou ti,
kteří sedí na původní lánové půdě od zavedení lánové soustavy v době kolonizační. Vlastní sedláci se dělili
na láníky, půlláníky, resp. čtvrtláníky. Nelánoví usedlíci byli drobní obyvatelé, kteří získali půdu,
která nebyla součástí původního lánového rozdělení, buď od obce, od lánového obyvatelstva, či i šlechty. Vytvořilo se
několik vrstev tohoto obyvatelstva, z nichž nejstarší byli tzv. podsedci, vedle nich drobnější
zahradníci a dále domkaři, kteří k chalupě obhospodařovali pouze malý díl pole, zahrady, či byli
zcela bez půdy. Terminologie a praxe obdobně jako v Čechách zaměňuje mezi těmito kategoriemi zcela běžně a dokonce
v rámci jedné a téže vesnice je jednou označuje za domkaře, podruhé za zahradníky. v některých
případech jsou v lánových rejstřících uváděni dokonce i podruzi, a to tehdy, patřila-li jim část vinic.
Rejstříky zachycují i vývoj osídlení (usedlostí) v průběhu několika desítek let. Můžeme zjistit, jak
daná ves byla poničena během třicetileté války, kolik usedlostí zůstalo obydleno, kolik jich zpustlo
během války a do doby konání 1. lánského rejstříku, kolik jich bylo nově osídleno a naopak vzhledem
k poměrům kolik usedlostí z těch, které přečkaly tyto hrozné válečné doby, zpustly až po datu
konání první lánové vizitace (Jednotlivé rubriky formulářů jsou nadepsány: a) staří usedlíci, b) noví
usedlíci na poustkách, c) staré poustky, d) nové poustky).
Rejstříky uvádějí i příčinu zpustnutí (zemřel, sběhl, směnil za jinou poustku). Nesmíme si však
představovat, že poustky byly ruiny, neschopné obývání. Slovo poustka znamená, že usedlost neměla hospodáře,
dobytek, ani příslušenství, kterého bylo zapotřebí k provozování zemědělské činnosti.
Rozlišují se dále svobodné rychty a dvory, mlýny, kovárny, vinice aj. Pro každou usedlost se uvádělo jméno
hospodáře a pokud bylo v r. 1657 jiné, tak i jméno původního držitele.
Pole se dělila na tři třídy. Do I. třídy patřila pole, kde se dařilo pšenici a žitu, v II.
třídě byly polnosti, kde rostlo jen horší žito, ve třetí třídě se dařilo jen špatnému žitu a převážně se
vyséval oves. Míra, měřice výsevku, měla v I. a II třídě měřit 600 sáhů, ve III třídě, protože oves
se seje řidčeji, 700 sáhů. Měřice se přepočítávaly na berní lány tak, že v I třídě se počítalo
na lán 100 měřic (asi 21,5 ha), ve II třídě 125 měřic (26,7 ha) a ve III. třídě 150 měřic (37,1
ha). v rejstříku se dozvíme počet polností a jejich výměru podle těchto tří bonit v měřicích výsevku
(a jejich dílčích jednotkách - achtlích)
Podobně byly rozděleny vinohrady: zatímco v I třídě jsou vinohrady na dobré půdě, jsou
řádně zaopatřeny a nejsou vystaveny mrazům , ve III třídě jsou v nízké poloze, s nebezpečím
omrznutí a nesoucí malé hrozny. Měřice ve všech třech třídách odpovídala 600 sáhům a na berní lán se
uvádělo 80 (I tř.), 100 (II. tř) a 120 měřic (III tř.). Řemeslníků bylo 15 na jeden berní lán, židů
18. Proti české berní rule byly zachyceny i nájemní pole a kopaniny.
Jednotlivé rukopisy, celkem 358 sešitů pro všechna moravská panství a slezské enklávy (-
nedochovaly se elaboráty pouze pro Chudobín, Suché Lazce, Hradisko), jsou seřazeny abecedně podle krajů.
Všechny jsou uloženy v Zemském archivu v Brně v souboru katastrů ve fondu D1.
Brzy se ukázalo, že je zapotřebí doplnit pozemkovou daň o daň z domů (podle přiznávacích listů
z 1667- platila se v letech 1668 až 1675) a daň z komínů (podle soupisu z roku 1671).
Tento soupis je dochován a uložen v rektifikaci, v tzv. tereziánském katastru. Daň komínová se
vybírala od r. 1671 až do r. 1748, původně jen z poddanských komínů, později i z panských
a městských.
Daň z půdy se v průběhu platnosti lánských rejstříků neustále zvyšovala až na 41 zl 24 kr.
na berní lán a 5 zl. na komín v roce 1745 ( r. 1739 10 zl 50 kr. na lán a 4 zl.
za komín). Daňové zatížení poddaných na Moravě však bylo nižší než v Čechách, a proto
k přípravě nového katastru došlo až podstatně později, než v Čechách.
Tereziánský katastr
Jednání o přípravě nového katastru začalo v Čechách již r. 1710 a skončilo teprve r. 1748
elaborátem tzv. prvního katastru tereziánského, na Moravě byl předložen stavům návrh na novou úpravu
berního systému (tzv. berní rektifikaci) až právě v roce 1748. Tento katastr se nazýval také revizitačním.
Rektifikace zahrnovala půdu a vztahovala se také na fictitium, tj. na domy a řemesla.
Na rozdíl od berní ruly popisoval tereziánský katastr veškerou poddanskou půdu, tedy ne pouze orná pole.
Pole dělí ve tři třídy podle jakosti a přihlíží ke kvalitě i U lesů. Zvlášť jsou vedena pole
pustá a zarostlá a zvlášť lada, tj. pole, které bylo zoráno jednou ve 4 - 6 letech
V Čechách se měří výměra v pražských korcích sháněných (0,89 plošného korce), lesy se měří
na provazce (3 provazce = 1 korec), luka podle jejich výnosu sena a otavy (v dvojspřežních a
čtyřspřežních fůrách). Při popisu jednotlivých vesnic a jejich polností se uvádějí názvy polních tratích
v jejich úplné podobě.
V r. 1750 byl dohotoven i katastr panské (dominikální půdy), který se nazýval exequatorium
dominicale.
Podle tohoto systému pozemková daň dělala U rustikálních pozemků 42,1% z výnosu,
U dominikálu představovala 29% z půdy a jen 25% z příjmů z panských domů. Toto rozdělení
daní bylo nespravedlivé a proto v r. 1775 se přistoupilo na přípravu nového katastru, nazvaného
podle císaře Josefa II.
Josefínský katastr
Tento katastr nahradil r. 1789 předchozí tereziánský katastr po pětileté předchozí přípravě.
Proti předcházejícímu katastru byl jednotný jak pro půdu selskou, tak i panskou , tedy rustikální, tak i
dominikální. Panská půda byla spočítána za naprosto stejných podmínek jako poddanská a
zdaněna rovnou měrou a podle stejných zásad. Do katastru byla zahrnuta půda zemědělská (role, louky,
pastviny, vinice, lesy) - půdu neproduktivní, jako jsou cesty, potoky, lady atp. katastr neuvádí. Byl zaveden
pojem katastrální obce (Catastralgemeinde), která spojovala jednu i více vesnic do jednoho evidenčního -
berního celku. Veškerá půda, která ležela uvnitř katastrálních hranic patřila k této katastrální obci, ať
její majitel sídlil kdekoli. To v dřívějších katastrech nebylo. v nich byla počítána ke vsi
veškerá půda jejích obyvatel, i když její části ležely v sousedních vesnicích. Na rozdíl
od předchozích katastrů přestala být základní jednotkou pro odhad výtěžku, a tím i zdanění,
usedlost, která byla nahrazena pozemkem, neboli parcelou. Každá parcela dostala své číslo v rámci
katastrální obce.
Navíc jednotkou výměry už nebyly ani korce, ani měřice. Protože tento katastr byl společný pro všechny
země mocnářství, výměra se uváděla ve vídeňských jitrech (Wiener Joch), který měl 1600 čtverečních
sáhů.
Pro každou katastrální obec, jichž bylo jen v Čechách 6066, byly pořízeny knihy přiznání. v nich
je zapsán každý kus plodné půdy s číslem topografickým, jménem držitele, udáním polohy (sousedé), šířkou,
délkou a plochou parcely s přepočteným výnosem.
V souvislosti se zavedením josefínského katastru došlo k praktickému zavedení první soustavy domovních
čísel, tzv. (Numero conscriptionis), které se později převedly na dnešní čísla popisná. Systém očíslování
domů byl zaveden již za Marie Terezie r. 1770. Domy se začaly počítat z pravé strany při vjezdu
do vsi, pokračovalo se usedlost od usedlosti až na druhý konec vsi a zpátky. Čísla popisná, která se této
jednotné řadě vymykají, byla později přidělena novým obydlím, rozděleným gruntům atp. Později
v r. 1805 došlo (těžko napsat, zda ve většině obcí, nebo jen v jejich části)
k přečíslování. Proto dochází k nesrovnalostem při zápisech do matrik. Jednou je dům uváděn podle
starého čísla, jindy podle nového.
Součástí josefínského katastru byla reforma poddanských poměrů, tzv. urbariální reforma. Došlo
k úpravě poddanských povinností vůči státu (berně, kontribuce) i vůči vrchnosti (robota, úrok,
naturálie). Sazba pro stanovení daňové povinnosti byla nepřímo závislá na výši nákladů, potřebných
k obdělávání příslušné kultury. Tak z vinic a polí se platilo méně než ze stejné výměry luk, lesů a
pastvin (10,625% U polí, 17,92% U luk a 21,25% U lesů a sadů) Císařský patent z 10.2.1789
stanovil, že poddanému musí zůstat 70% hrubého výnosu na vlastní výživu, na výrobní náklady a
na obecní, školské a církevní poplatky, více než 30 % nesmí činit berně a poddanské povinnosti,
z toho poddanské dávky nesmějí převýšit 17% hrubého výnosu půdy. Všechny povinnosti byly převedeny
na peníze, a dokonce poddaní (ti, kteří platili více než 2 zl. roční kontribuce) mohli nahradit
naturální robotu peněžitým platem. Výsledkem těchto reforem byly tzv. urbariální kontrakty mezi poddanými a
vrchností.
Tento způsob placení daní a urbariálních povinností budil nevoli šlechty, která si za Josefova
nástupce císaře Leopolda II. vynutila zrušení všech těchto reforem a zaveden původní způsob placení daní.
Znovu základem se stal tereziánský katastr (1790), avšak již r. 1793 byl obnoven upravený josefinský
katastr, nazývaný tentokráte tereziano-josefinský.
Součástí fondu Josefínského katastru v SÚA Praze jsou tzv. Sumáře plodin s údaji r. 1787,
které podle jednotlivých dominií a obcí poskytují údaje o cenách obilí, sena, vína, dříví a jejich
průměrných výnosů na jednotku výměry.
Dalším materiálem, obsaženým ve fondu jsou Rozdělovací katastrální sumáře obcí, které obsahují data
o výměře půdy, přepočty naturálních dávek na peněžní rentu a výpočet pozemkové daně podle
jednotlivých katastrů, vše podle stavu k r. 1789.
Stabilní katastr
Přestože Josefinský katastr byl po smrti císaře Josefa nejdříve zrušen, pak opět obnoven
v pozměněné formě, stal se základem zdanění v Čechách až do roku 1860 (na Moravě do
r. 1851) , kdy vstoupil v platnost tzv. stabilní katastr. Práce na novém katastru byly
zahájeny počátkem 19. Století a výsledkem těchto příprav byl císařský patent z 25.12.1817, který stanovil
souhrn pravidel pro založení stabilního katastru.
Veškeré pozemky měly být zaměřeny, popsány a zobrazeny v katastrálních mapách. Byly roztříděny podle
druhu kultur, jakosti a užívání bez ohledu na jejich držitele.
Pro každou katastrální obec byla zhotovena katastrální mapa v měřítku 1:2880 (1 cm = 28,8 metru),
v níž byly znázorněny obecní hranic, hranice pozemků, vyznačeny objekty (domy, stodoly, kostel, dvory
atp.) Pozemky byly označeny katastrálními čísly, které se lišily od předchozích čísel topografických,
použitých v Josefínském katastru. Původní katastrální mapy našeho území se nacházejí ve Státním
rakouském archivu ve Vídni. Vedle nich byly zhotoveny i kolorované tzv. císařské otisky, které Rakousko
vrátilo po r. 1918 Československu. Dále byly vytištěny tzv. indikační skizzy, určené ke zjišťování -
indikování změn. Tyto jsou běžně dostupné ve SÚA v Praze a Zemském Archivu v Brně.
Indikační skizzy jsou zakresleny na tvrdých čtvrtkách, které jsou vždy po několika listech
navzájem spojeny. Jsou na nich zachyceny jednotlivé objekty ve vsi, názvy tratí,
jména majitelů, parcelní čísla (rumělkou pozemkové parcely a tuší stavební) a popisná čísla domů. Jsou
vybarveny následujícím způsobem: Modrá barva označovala toky, rybníky, jezera, hnědě byly zakresleny silnice,
cesty a prostranství. Růžová označovala železniční pozemky. Domy a objekty byly rozlišeny podle toho, byly-li
zhotoveny z kamene či cihel (červená), nebo z hořlavých materiálů (dřevo, sláma, hlína -
žlutě).Zahrady při domech, sady (označeny navíc symbolem stromu) a kvalitní louky byly znázorněny sytě zelenou
barvou, zatímco většina pastvin a lad (graficky znázorněny symbolem trávy) byla světle zelená. Lesy byly
označeny šedou barvou a graficky symbolem jehličnatého stromu. Orná půda byla vybarvena žlutohnědou
barvou. Měření a mapování bylo zahájeno v Čechách r. 1826 a ukončeno r. 1843.
Pro daňové účely byl určen čistý výnos, představující výnos držitele pozemku při obvyklém hospodaření
v roce průměrné úrody na základě cen roku 1824 po odečtení nákladů na osev, zpracování
půdy, ošetřování a sklizeň. Daň pozemková pak činila 16% z čistého výnosu, k tomu byla od
r. 1849 uložena přirážka ve výši 1/3 daně a pak přirážka válečná, neboli mimořádná, rovně
ve výši 1/3 řádné daně. Celková daň z pozemku pak se všemi přirážkami činila 26 2/3 % čistého
výnosu.
Výše pozemkové daně v Čechách byla spočítána na 13 874 000 zl. Přestože se počítalo
s tím, že tento katastr bude sloužit jednou provždy, a proto byl také nazván katastrem stabilním, již
brzy se ukázalo, že bude nutno provést jeho revizi.
Výsledný originál stabilního katastru spolu s duplikátem je uložen ve SÚA v Praze a
pro Moravu v ZA v Brně.
Literatura:
Městská kancelář byla orgánem městské rady. Jestliže zpočátku spisoval městské listiny, nálezy městského
soudu, různé statuty, smlouvy, atp. jeden městský písař (notarius civitatis), s rozvojem právní agendy
městské rady vyvstala potřeba zřízení specielní kanceláře, která se stala nakonec páteří veškeré správy města.
V čele takové kanceláře byl kancléř, či vyšší písař (cancelarius, pronotarius). Byla to osobnost velmi
vzdělaná, ve městě vážená a důležitá. Řídil práci kanceláře, zapisoval rozsudky, kšafty a tzv. listy
posélací, žádosti města, či oznámení, která se adresátům zasílala zvláštními posly. Druhý písař, notarius,
subnotarius měl na starosti zejména věci nesporné, koupě domů, vinic, polí, zapisoval závazky a
pohledávky. Podle důležitosti města a rozsahu agendy v kanceláři byli další písaři, kteří přepisovali
načisto koncepty, někdy i zvláštní písař, který sepisoval agendu městských berní (notarius
collectarum).
Jaké byly tedy písemnosti městské kanceláře ?
Především to byly listiny, zpočátku pergamenové, později psané i na papíře, vydané samotnou
městskou obcí, resp. purkmistrem, rychtářem a konšely.
Kromě listin, jak již výše se zmiňujeme, kancelář vyhotovovala listy (listy posélací - missiva),
řekli bychom dnes běžná denní agenda - dopisy, přípisy v určitých záležitostech, na něž městský rada
žádala odpovědi, či sama takové odpovědi a vyjádření podávala, oznámení, oběžníky, kterým se říkalo listy
otevřené a svědectví či listy přímluvné, vysvědčení o zachovalosti a listy průvodní - glejty.
Listiny a listy byly zaznamenávány do rejstříků, neboli knih registrových, popř. knih
notulí (notula = koncept) či missiv. Písemnosti zde byly nejenom zaregistrovány, ale
většinou opisovány pro věčnou paměť.
Dále byly zapisovány všechna jednání na městském soudě a před městskou radou. Nejdříve do
protokolů z jednání, poté do zvláštních právních knih, které se nazývaly knihy městské.
Městské knihy podle obsahu je možno rozdělit do tří skupin:
Do první skupiny (a) náležejí zejména městské statuty, nařízení, kterými obec upravovala
společné náklady na údržbu obce a obecního majetku - dlažba, hradby, brány, voda, most, s tím
spojená cla a poplatky, cechovní záležitosti aj.
Sepsané listiny statutů byly zapsány do pamětních knih, neboli knih statutů. Kromě výše
uvedených záležitostí se zde objevila i městská privilegia, udělená panovníkem nebo vrchností, různé mandáty,
patenty, ale mnohdy i záznamy kronikářského charakteru. Časem vznikly knihy nálezů a statutů
městské rady, které nebyly psány již jen ad memoriam, ale měly přímo právní platnost.
Důležitým úředním pramenem byly tzv. knihy obnov městské rady, kam se zapisovaly záznamy
o členech městské rady, konšelích, starších, o volbě primátora - purkmistra. k těmto zápisům
přibyly i seznamy městských úředníků, kterých nebylo právě málo, včetně jejich přísah.
V samostatnou knihu se vydělily zápisy o přijetí nových měšťanů (knihy práv městských - liber
personarum), které byly původně vneseny rovněž do pamětních knih.
Pomocnou knihou byl radní manuál, popř. kniha příruční, do níž se zaznamenávaly jednaní před konšely
bez ohledu na věcnou náplň.
Příklad zápisu v knize práv měšťanských - liber personarum Nového města Pražského (podle V.
Hrubého):
Item A.D. MCCCXXVI feria secunda proxima post Invocabit (10. 2. 1326) Conradus Stadler de Eylow
factus est civis Pragensis et dedit 32 grossos promisitque ea, que alii promiserunt manere in civitate in
omnem eventum tribus annis et tribus diebus in prosperis successibus et adversis.
popř.:
Jan Pernikář přijal městské právo. Rukojmí zaň Jiřík Pernštajnský a Martin Čížek kloboučník. Actum in consilio feria VI ante Translationem Venceslai anno 1536 (3. 3. 1536), magistro civium domino Petro Magno Soudní písemnosti spadají pod skupinu druhou (b). Městský soud rozhodoval o všech trestných
činech a sporech, které se staly ve městě, pokud nespadaly pod pravomoc pánovu. Ze soudních sezení se
vedly protokoly, které se po soudě zapisovaly s konečnou platností do knih. Rozlišujeme tři oddíly,
skupiny soudní knihy věcí sporných - knihu půhonů a obeslání, knihu svědectví a knihu nálezů.
V 15. století, tak jak rostla úloha a moc městské rady, sporné záležitosti místo soudu projednávala právě
městská rada a původní soudní knihy se měnily v knihy radní věcí sporných. Písař zapisoval
chronologicky projednávané sporné věci do svého písařského manuálu věcí sporných.
Zápis v písařském manuálu věcí sporných Nového města Pražského:
1548 Feria III, Go. ri (13.3.1548 - tzv. cisioján) Alžběta z Klatov učinila poručníky mocné proti Janovi Prčickému s strany mordu syna svého
Jana Donáta a Stanislava Zvonaře, bratra svého, aby jeho mohli obsélati a všecko vedle práva učiniti, a
to k zisku a ztrátě.
Janovi Zajekavýmu stavuňk propuštěn pro nedopomožení dluhuov na lidi pana Smiřického.
Kniha půhonů měla spíš charakter rejstříku (kdy jaká pře) a nemá takového významu jako kniha
svědectví (liber testimoniorum), do níž se zapisovala vyjádření svědků, či zejména kniha
nálezů (liber sententiarum), která zaznamenávala rozhodnutí (nálezy) v dané záležitosti.
Příklad viz níže:
V některých městech byla psána i zvláštní kniha nálezů vyššího práva, do níž se vnášela
rozhodnutí odvolacího práva - nálezy jiných měst, ať již potvrzující nebo napravené. Rovněž jenom někde byly
vedeny knihy práva útrpného, do nichž se zaznamenávaly vyznání mučených, či knihy psanců (liber
criminalis, proscriptorum).
K záležitostem nesporným patřilo projednání koupě, směny, závěti (kšaftu) či odkazu. I tyto počiny se
projednávaly původně před městským soudem a byly mnohdy dokládány svědecky. Soud o tomto jednání učinil
zápis do zvláštního oddílu knihy soudní, ze kterého se později vyvinula soudní kniha věcí nesporných.
Od 15. století zasahuje městská rada i do této oblasti a k soudním knihám, nebo místo nich, přibývají
radní knihy věci nesporných. Písař opět pro vlastní orientaci zapisuje chronologicky manuál
věcí nesporných., odkud zápisy se přepisovaly do radního manuálu (kniha příruční) a odtud do radní
knihy pamětní či přímo do knihy soudní.
Takovými knihami byla i radní kniha trhová, kniha zástav, kniha kvitancí, kniha svatebních smluv a kniha
testamentů a knihy sirotčí (vlastně knihy práv sirotků).
Příklad zápisu v radní knize pamětní Nového města Pražského z l. 1432 - 1440 (podle Hrubého):
Stala se přátelská a konečná úmluva skrze opatrné lidi Beneše Lichvu ševce a Řehoře Větrovského
s strany panie Aničky vdovy, někdy manželky Jakubovy z Šešovic a skrze Duška z Nedovařilova
domu a Havlíka zeti Janova z hofrichteřova domu s strany Mathejovy bratra předepsaného Jakuba,
strýce sirotčieho téhož Jakuba o všecky nechuti a nesnáze, kteréž sú se mezi nimi dály o statek,
po smrti téhož Jakuba z Šešovic poostalý, a zvláště o ječmen a o peniez, o kteréžto
jsú sobě s obú stranú vinu dávali až do sě chvíle, aby ty všecky věci mezi nimi pominuly a aby byli svoji
dobří přietelé, všeho dobrého sobě nákladni jsúce, a tak aby z toho ze všeho statku nebožce Jakubova
napředpsaného a panie Aničk(y) svrchupsané někdy ženy jeho bylo vyňato napřed pět kop gr. Duoře a Katrušce,
sirotkom téhož Jakuba, a potom dále aby sě Anička předepsaná s těmi jistými sirotky, dětmi svými, dělila
o ten statek vedle rozkázanie listu kšaftovieho Jakuba někdy muže svého svrchupsaného. To sě stalo
v radě ve čtvrtek před sv. Jiřím léta narození božieho M CCCC XXX IIII ( 22. 4. 1434). Při tom jsú
byli Thomášek ze Svinské ulice purgmistr, Jíra rukavičník, Šimon Biely, Řehoř stolař, Prokop řezník a jiní
konšelé.
Hospodářské písemnosti tvoří skupinu třetí. (c) . Jednou z nejdůležitějších položek hospodaření
města byly daně, (berně, collecta, losunga,), kterou město platilo svému pánu. Protože městská obec
potřebovala peníze i pro vlastní potřebu, vybírala tzv. berni městskou. Časem z hlediska příjmů obě
části berně splynuly v jedinou městskou berni, z jejíhož výtěžku byla odváděna daň vrchnosti
v předepsané výši a zbytek byl použit pro vlastní potřebu městské obce. Daň byla
vybírána na základě odhadu majetku podle zvláštního klíče od jednotlivých obyvatel města. Tento
odhad byl zapsán v odhadním rejstříku berním (registrum, liber hereditatum, registrum taxae, či
taxa hereditatum). Součástí majetku občana (měšťana) byl majetek v městě - domy
s příslušenstvím (krámy, dílnami, zahradami, polnostmi, lesy, vinopalny, práva várečná atp.), majetek
ve vsích náležejících městu a odhad výnosu provozovaných řemesel. Na základě tohoto rejstříku se vybírala
daň podle toho, jak byla vypsána (groš z kopy) a vybrané částky byly zapisovány výběrčího
rejstříku berního (registrum bernarum, liber bernarum). Obdobnou funkci měl i rejstřík úroční
(liber censuum), evidující výběr úroků z pozemků.
Město mělo příjmy z cel, poplatků, mýta, obchodu, z majetku, práv (mlýny, pivovary, cihelny,
rybníky) a pronájmu. Pro správu každého tohoto podniku mělo město speciální registra (počty) příjmů a
výdajů, např. registra rybničná, zádušní, špitálská. Evidence dávek a platů z poddanských vsí,
patřících městu byla evidována v urbářích.
Příjmy a výdaje z jednotlivých těchto podniků byly zúčtovávány jednotlivými přísežnými konšely
s městskou pokladnou. Celková jejich evidence byla vedena v tzv. knize počtů, resp.
v rejstříku purkmistrovském.
Příklad takového rejstříku z Chrudimi z let 1490 - 1563 viz níže:
Vedle zmíněných knih existovaly i knihy další, např. knihy horní a knihy viničné, které
představují pozemkové knihy svého druhu.
Dále sem mohou patřit knihy smolné a popravčí.
Ke smolným knihám viz článek ............................................ .
Je samozřejmé, že rozsah a vedení městských knih záviselo na velikosti města a jeho významu a statutu.
Malá poddanská města vystačila jen s několika jednoduššími knihami.
U nás začaly vznikat městské knihy na konci 13. a zač. 14. století Nejstarší městská kniha pražská, a
zároveň i česká, je z r. 1310.
Městské knihy jsou uloženy většinou v archivech jednotlivých měst, které se nacházejí v okresních
archivech podle příslušnosti. Městské knihy malých poddanských měst mohou být uloženy i ve fondech
velkostatků, buď v oblastních, nebo i v okresních archivech.
V královském městě Chrudimi se zachovalo do dnešní doby 10 městských knih pro období od
r. 1399 až do poloviny 16. století. Jedná se o následující knihy:
Kniha městských nálezů (liber sententiarum ab anno 1555) obsahuje dvě samostatné části. První část
představuje soubor radních protokolů od r. 1490 do r. 1563. Městská rada založila tuto knihu
na příkaz královského podkomořího aby členové městské rady skládali každoročně účty za své
hospodaření Jednotlivé oblasti, ze kterých se radní zpovídali, byly např. obecní důchody z rybníků
U Mnětic, solní daň, příjmy ze špitálu, důchody z krámů, řezníků a hostinských, daň z hlavy
aj. Některý roky chybí a zdá se, že rada schvalovala jednotlivé počty pouze v některých letech. Protokoly
uvádějí jména purkmistrů, městských radních, městských úředníků, kteří byli pověřeni správou určité
oblasti městského hospodaření, a některých měšťanů, jež se zúčastnili jako obecní starší kontroly účtů
v těchto letech: 1490 až 1500 a pak 1539 - 1549 a 1562 - 1563, v celkovém počtu přes 120 osob.
Například k r. 1491 je jmenován úředník nad špitálem a nad vybíráním trav
v Mněticích a v Srdově nějaký KYSELO, o pár let později (1498,1499) je úředníkem
nad špitálem JAN KYSELA a k roku 1561 se uvádí JAN KYSYLKO, t.č. úředník městský nad kutlofem
(Kutl-hof, jatky).
Druhá část knihy je sbírka nálezů, řekli bychom rozhodnutí městské rady ve věcech sporných (trestních
i občanských pří), jakož i věcí nesporných - testamentů, v období 1533 - 1545.
Pro zajímavost uvádím dva zápisy z této knihy (Růžičková, Liber sententiarum ad 1555):
Literatura:
Každé řemeslo ve městě, nebo více řemesel, které byly navzájem spřízněné, měly svůj vlastní cech, který uděloval
opravnění k provozování řemesla - živnosti. Základním řádem, jimž byli řemeslníci v rámci cechu se řídit,
byly tzv. cechovní artikule.
Na kus cesty okolo města nesměl nikdo kromě cechu provozovat příslušné řemeslo (právo mílové). Cechovní řemeslníci
určovali život středověkého města. Usazovali se v určitých čtvrtích, dávajíce ulicím svá jména (Platnéřská,
Celetná, Hrnčířská atp.), podíleli se v rámci cechů na řízení, obraně a slavnostech města. U nás cechy začaly
vznikat koncem 13. století. Nejstaším cechovním řádem je řád pražských krejčích z r. 1318.
V 15. století se v Čechách uvádí již 225 řemesel a rozličných živností. Ze základních řemesel se vyvinula
řemesla příbuzná. Například z kovářů vznikli zámečníci, pak pilaři, lopatníci, sekerníci, srpníci, vidláři,
dráteníci, klempíři aj. Někde vznikly cechy samostatných řemesel, jinde zase, kde jejich tradice byla menší,
se spojovali mistři příbuzných, nebo někdy i rozdílných řemesel v jeden cech spojený, nazývaný "rejcech
- Reichzunft". Jinde působnost cechu se neomezila na jedno město, ale zahrnovala širší oblast. Například cech
lazebnický v Žatci (1615) zahrnoval lazebníky v Kadani, Lounech, Mostu aj. Pražské cechy držely většinou
patronát nad cechami na venkově. Propůjčily jim např. svůj řád (artikule), nebo dokonce i pečeť.
Mezi cechy stejného řemesla panovala mnohdy solidárnost a cechovní mistři v cizím městě, dokonce i
v cizí zemi s ochotou přijímali cizí učedníky, či tovaryše, nebyly-li ohroženy jejich specifické
znalosti či tajemství (dnes bychom řekli jejich know-how.).
Mezi cechy byly rozdíly, vytahovaly se jeden nad druhého. Mezi prvními byli vždy řezníci, méně vážení byli
mlynáři, tkalci či lazebníci, jeden z nejopovrhovanějších cechů byli ovčáci. Město či vrchnost drželo
nad cechy patronát. Určovalo jim podmínky, či udělovalo privilegia. Královští a panští řemeslníci stáli mimo cechů.
V čele cechu byli starší mistři, neboli cechmistři, kteří byli voleni na cechovních shromážděních
a téměř bez výjimky byli potvrzováni městskou radou či vrchností. Plnoprávnými členy cechu byli mistři
příslušného řemesla. Tovaryši a učni neměli žádná práva.
Cechmistři měli výkonnou a soudní moc nad příslušníky cechu, kteří se mohli odvolat k městské radě,
či vrchnosti. Mistři a tovaryši byli pokutováni penězi nebo voskem, závažnější přečiny proti cechovním artikulám
mohly být trestány vězením nebo provinilcům mohlo být pozastaveno či odebráno právo živnosti. Cechmistři spravovali
jmění cechu, které chovali v cechovní pokladnici, zvané klenot nebo i matka (matka pokladnice). Pokladnice
dále ukrývala privilegia, cechovní artikule, pečetidlo. Schůze cechovní se konaly zpravidla jednou za čtvrtletí.
Platily se na nich cechovní poplatky, vyřizovaly pozůstalosti, dluhy, přijímli se noví mistři, projednávaly se
přestupky proti pořádku, cti a mravnosti. Stanovovaly se mzdy učňů a tovaryšů, rozdělovaly kvoty a určovaly i ceny
Cechovní zřízení začalo upadat již od poloviny 16. století , na konci 18. století se cechovní sdružení stala
čistě formálními a konec cechovnímu zřízení byl učiněn r. 1859, kdy vstoupil v platnost všeobecný živnostenský řád.
Cechovní archiválie se nacházejí většinou v jednotlivých okresních archivech. Někde jsou fondy poměrně bohaté,
jinde velice omezené. Jako vzor uvádím informace o cechu mlynářském na Chrudimsku a Litomyšlsku, tak jak jsou doloženy
v SOkrA v Chrudimi a Litomyšli:
Mlynáři tvořili s pekaři , pernikáři a krupaři v Chrudimi zpočátku jednotný cech.
Nejstarší privilegium je z r. 1582. Jedná se o cechovní artikule pro tovaryše mlynářského a pekařského
řemesla. Již od počátku si pekaři stěžovali, že jsou mlynáři šizeni jednak ve mlýně, jednak při rozdělování
peněz. Chtěli se osamostatnit již r. 1598, ale město vydalo nové artikule cechu mlynářského a pekařského. Od té
doby cech měl dva cechmistry řemesla mlynářského a dva řemesla pekařského. Další artikule byly přijaty r. 1674,
a pak r. 1720. Tehdy došlo k odloučení pekařů do samostatného cechu.. z doby o několik desítek let pozdější
pochází pracovní povolení pro pernikáře Josefa Syrůčka z Luže (1. 4. 1796).
Jako druhý v pořadí vznikl cech mlynářský a pekařský v Heřmanově Městci. 4. 7. 1591 vydal
Jetřich st. Ze Žero- tína jeho privilegia. R. 1707 si vyžádali mlynáři privilegia cechu mlynářského
z Hradce Králové. Na jejich základě byly zřejmě vypracovány nové artikule cechovní, které stvrdil J. A.
hr. Špork r. 1712. Kniha mistrů pochází z roku 1763, kterou doplňují kniha účetní (1824 - 1884)
a kniha protokolů (1835 - 1858).
Artikule cechu z r. 1598 převzali skutečští mlynáři a pekaři, odkud tato pravidla převzal mlynářský cech
v Košumberku - Luži.
V Litomyšli existoval cech mlynářů od r. 1664. v prosince 1665 starší přísežní zemští mlynáři
v království českém a v městech Pražských udělují cechovní artikule cechu mlynářskému
v Litomyšli, jakož i jeho čeledi, které o deset let později potvrdil majitel panství Jan Bedřich,
hr. Trautmannsdorf. Mlynáři v Litomyšli zahrnovali i mistry na městském a zámeckém panství a
nazývali se cechem i nadále po přeměně v živnostenské společenstvo až do 80. let min. století.
v archivu se dochovaly zlomky agendy - zápisy ze schůzí z let 1836 - 1887, účetní kniha ještě
z pozdější doby, kovová pečetidla cechu z let 1666 a 1676 a několik mistrovských a výučních
listů od r. 1784, jakož i osvědčení litomyšlského městského magistrátu pro mého praprapra… děda
Václava Kysilku a jeho bratra Jana z 21. 12. 1808:
Poněvadž Václav Kisilko, tovaryš mlynářský oné k obdržení práva mistrovského předepsané potřebnosti
jest provedl, a cech mlynářský ve své pod datum 20ého Decmebris a.d. zanešené správě proti žadatelovi nic
nenamítá, pročež tomu samému dle připuštění Dvorního listu dt. 29ho dubna 1791 právo mistrovské
od magis- trátu s tím doložením se uděluje, že on, aby jakožto polumistr pořádně přivtělen byl, při
zdejším cechu mlynářským se patřičně hlásiti má.
Brzy po obdržení této konfirmace se Václav oženil a pronajal si mlýn. k tomuto přístupu mladých mistrů
praví Cechovní artikule chrudimské z r. 1720 :" Mnohý se ožení a hned žádá o přijetí… bez vědomí mlýn pronajme.
Každý má tedy prokázati, že řemeslu rozumí. Má tudíž zhotoviti hřídel, vodní kolo, čelník, pastorek a kladnici.
Dále měl kámen vystroužiti, sladiti a sumou mlýn až do zamletí přistrojiti…"
Výhody měli mlynářští synové, kteří se v mládí v literním řemesle cvičili. Ti nemuseli řemeslo ukazovati,
dali-li 4 libry vosku ….
V Proseči se dochovaly cechovní artykule mlynářekého cechu z r. 1729. Hraběnka Marie Terezie
z Trautsohnu stvrdila tedy artikule cechu mlynářského, pekařského a perníkářského, které se místní
řemeslnící vyžádali z Křisvoudova. z Proseče se dochodvala Kniha mistrů a tovaryšů z let
1805 - 1856.
V Chrastu působil samostatný cech mlynářský, kterému r. 1780 byly předloženy a přijaty nové artrikule,
pocházející z r. 1780, protože předchozí artikule shořely. Ustanovení v artikulách byly
přijaty podle cechu lužského, odkud tyto byly převzaty z Heřmanova Městce, kteří zase vycházeli
z artikul Měst pražských. Kniha mistrů cechu mlynářského v Chrastu pochází
z r. 1742 (zápisy 1742 - 1857)
Výuční a tovaryšské listy
jsou jedny z nejcennější zdrojů rodopisného bádání. Patří i k těm nejhledanějším. Od 17. století,
když se z cechovního učedníka stal tovaryš, obvykle vyrazil na vandr, aby získal zkušennosti a dovednosti
potřebné k vykonávání svého řemesla jinde, v jiných místech a jiných zemích.. Po návratu z vandru
domů mohl tak lépe obhajovat své dovednosti a znalosti a stát se mistrem příslušného řemesla. To samozřejmě
zvyšovalo možnosti jeho osobního postavení, odborného i společenského růstu, stal se měšťanem a většinou se dobře
a výhodně oženil.
Pro identifikaci vandrovníků , její příslušnosti k cechu a zhodnocení kvality jeho práce se staly výuční
listy, doprovodné a doporučující dopisy, popř. vysvědčení na odchodnou.
Ve fondu mlynářského cechu v Hlinsku (SOkrA v Chrudim) se zachoval ručně psaný výuční list mlynáře
Antonína Fixy z roku 1836. Jeho text, pokud se mi ho podařilo přečíst, byl následujcící:
Viucngi list
Mu niže podepsanj představeni a spolu mistři czechu mlynařskýho v městě hlinským krage chrudimskyho w Čechach vyznaváme tímto listem, genž Lehrbrief sluje, že Antonin Fixa syn Ne. Franz Fixy ze Swratky z N.C. 38 panstvi rychmburske se se tomuto mlynařskýmu řemeslu, jakožto synek mystrovský U svého Neb. Otce Franz Fixy předpisný …. učil, a tak při cechovním schromáždění při otevřené matce pokladnicy dne 14. Června 1836 zučení propuštěn byl a za tovaryše mlynářskýho se prohlásil a v knihu tovaryšskou .. č. VIII fol. 226 se zakorporýroval, a při jednom se též všechny …. tohoto fedrovního Řemesla mlynářskýho uctivě žádaje, by tento poukazatel Antonín Fixa vzhledně přijat a vetýrován byl, což i my …….. …… ….. se obětujeme. Na potvrzení toho jsme se nejenom vlastnoručně podepsaly, nýbrž též obyčejnou pečetí cechovní potrzujeme. Dáno v Hlynským dne 19. Června 836. Karel Moučzka …………… Jozef Bouška, první starší Wenzl Woldan, druhý starší Takovéto ručně psané listiny však mohly být lehce padělány či zneužity, a tak v rámci cechovní reformy se
v německy mluvících oblastech střední Evropy nahrazovaly od r. 1731 listy tištěnými, tzv. tovaryšskými listy.
Předtištěný text v češtině obvykle zněl takto:
My, přísežní starší a jinší mistři poctivého řemesla .............................
v městě ...........................vysvědčujeme tímto, kterak přítomný mládenec, jménem .............................................................z rodilý ....................., let ........ starý, a postavy ........................., též ................................. vlasův, zde U nás ................ lét... ........... neděl v práci stál, a v tom čase věrně, pilně, tiše, pokojně a poctivě, jakž na řemeslníka sluší, se zachoval; což my attestirujíc všechny spolumistři naše téhož .....................všudy (v) našich cýsařským zemích dle obyčeje fedrovati slušně dožádati jsme chtěli. Stalo se v městě .................... Dne ................... roku ........................ .
Nově vyučený tovaryš dostal od svého domácího cechu takovýto tovaryšský list, který na svém vandru měl odevzdat
cechovním orgánůmtam, kde se měl ve svém řemesle zdokonalit. Pokud získal práci, měl být původní tovaryšský list
ponechán na novém místě, nebo měla být ukončena jeho platnost např. přeškrtáním. Taovary pak na odchodnou
obdržel nový list. Takto se to mělo opakovat na každé jeho nové štaci.
Zpočátku tovaryšské listy byly jednoduchého provedení, později, U nás od poloviny 18. století se objevilo
v záhlaví listu vyobrazení města (podle původu cechu, či snad i náhodně, jaký byl k dispozici - krejčovský
cech v Třebíči používal listy s vyobrazením města Brna), tzv. veduta.
Základní text a vedutu pak doplňoval ozdobný okraj listu, tzv. bordura. Ve specifických případech podpisy
mistrů doplňovala pečeť cechu, či navíc i města, kde cech sídlil.
Tovaryšské listy sloužily zároveň i jako cestovní doklady, a tak se na nich nacházejí i razítka policejních
a celních úřadů země.
Poté, když vstoupil v platnost živnostenský zákon z r. 1859, místo tovaryšských listů byly zavedeny
pracovní knížky - Arbeitsbuch pro všechny námezdně pracující. Pracovní knížkou se musil dělník vykázat, měl-
li být přijat do práce, a poté knížku svému zaměstnavateli odevzdal a ten ji držel ve své úschově po celou
dobu zaměstnání. Při rozvázání pracovního poměru musí zaměstnavatel vyplnit inkoustem přísl. rubriky, podepsat je a
opatřil potvrzení živnostenského společenstva, popř., kde toho není, tak místního policejního úřadu. Do pracovní knížky
nesměly být zapsány skutečnosti dělníkovi nepříznivé. Pracovní knížka nesloužila jako vysvědčení mravů pracovníka, ale
měla mu ulehčit vyhledání zaměstnání. Nepřípustná byla i jakákoliv tajná zanmení na deskách, či uvnitř
na listech. Rovněž i pracovní knížka sloužila k zápisům celních a policejních orgánů při cestování dotyčného
majitele pracovní knížky.
Literatura:
Za první sčítání lidu U nás můžeme považovat soupis obyvatel dle víry a jednotlivé berní katastry. Církev vedla
soupisy duší či zpovědní seznamy. Skutečně prvním celozemským součtem obyvatelstva bylo tzv. Solní sčítání r. 1702
(Seznam konzumentů soli) - repartice solní přirážky na kraje a panství. Zachovaly se bohužel jen výsledné součty,
nikoliv údaje o jednotlivcích.
V r. 1727 byl pořízen celozemský soupis židovských domů a jejich obyvatel, jehož součást tvoří i jedinečný
soubor plánků našich měst a městeček s vyznačením židovských obydlí a ghet.
R. 1754 dala provést Marie Terezie soupis obyvatelstva v zemích Koruny české, v Horních a Dolních
Rakousích, ve Štýrsku, Korutanech, Kraňsku a Tyrolích. Byl první svého druhu v celé Evropě. Původně
císařovna nařídila reskriptem z 13. 10. 1753 všem farářům ve své říši, aby každoročně pořizovali seznamy
farníků, čímž navázala na starší praxi zpovědních seznamů. Tentokráte ale členění zapsaného obyvatelstva bylo jiné:
a) komunikanti, b) mládež, způsobilá náboženské výchovy, c) nedospělé děti. v r. 1754 byl vydán nový reskript,
kterým obdobný úkol byl uložen patrimoniím (později společně s faráři). v březnu t.r. bylo nařízeno ještě
sčítání domů. z tohoto sčítání lidu byly v polovině minulého století objeveny sumarizační přehledy
ve vídeňských archivech. Další soupis pokračoval až r. 1761. Od r. 1770 organizoval soupisy (konskripci)
vojenský erár za spolupráce krajských úřadů.
Zpočátku (do r. 1776) se sčítání uskutečnilo fyzickým ověřením údajů jednotlivých osob. Sčítací důstojníci
navštěvovali dům od domu a kontrolovali seznamy, poskytnuté vrchnostmi. Podle nařízení z r. 1770 se
obyvatelstvu zakazovalo měnit příjmení a od téhož roku se začala obydlená místa označovat jako konskripční osady a
jednotlivé domy byly očíslovány (Numero cons.) Od té doby se čísla domů uváděla v matrikách, pozemkových knihách
atp. Pro badatele to dnes znamená snažší orientaci. Později v r. 1805 a snad i r. 1820 došlo (těžko
napsat, zda ve většině obcí, nebo jen v jejich části) k přečíslování. Proto dochází k nesrovnalostem při
zápisech do matrik. Jednou je dům uváděn podle starého čísla, jindy podle nového. Navíc je třeba upozornit na velké
množství chyb při zápisech křtů do matrik, zejména ve větších obcích a městech.
V r. 1778 bylo nařízeno zavést pro každou konskripční osadu tzv. populační knihu, v níž byli uvedeni
všichni obyvatelé podle domů a v nich podle rodin, U jednotl. obyvatel byl uveden věk, pohlaví a rodinný stav,
dále byli evidovány nepřítomné osoby a přítomné cizí osoby. Souhrny za osady, panství a kraje byly posléze dělány
podle těchto knih až do roku 1831, kdy byla opět nařízena fyzická konskripce. Ta se pak prováděla každý třetí
rok až do roku 1851.
23. 3. 1857 byl vyhlášen zákon o sčítání lidu, které se uskutečnilo k 31. říjnu toho roku. Jedná se
o první moderní sčítání lidu v našich dějinách. Další bylo provedeno až k 31.12.1869. Údaje, zjišťovaná
při těchto posledních sčítáních ve svém součtu poskytují všeobecný přehled o obci a množství zajímavých
informací o jednotlivci a rodinách.
Uváděla se četnost rodin, odkud kdo pocházel, čím byl, jeho věk, jaký choval dobytek, obcovací řeč, gramotnost,
vyznání, atd.
Poté probíhala sčítání lidu v desetiletých intervalech s několika výjimkami až do naší doby:
1869 / 1880 / 1890 / 1900 / 1910 / 1921 / 1930 / 1950 / 1961 / 1970 / 1980 / 1990
Dotazníky, které v při sčítání vyplňovali obyvatelé nebo sčítací komisaři, jsou nazývány sčítací operáty
a dochovaly se většinou v okresních archivech. Tyto fondy nejsou ve velké většině roztříděny a inventarovány,
takže dohledání konkrétní osoby může stát velké úsilí. Sčítací operáty jsou zachovány ze sčítání z let 1857 - 1930.
Ne všechny se půjčují ke studiu z důvodu ochrany osobnosti.(Rok 1930 bude zpřístupněn až za několik
let).
Literatura:
Korec (štrych) v berní roli byl korec výsevku. Mohl být zarovnaný (míry sháněné) nebo
vrchovatý. Rozdíl byl dvě čtvrce neboli jedna osmina normálního (sháněného) zemského korce. Rozdíly byly větší
či menší ve všech oblastech země.
Podobně i v Německu se lišila velikost jitra (Morgen). Kolísalo mezi 25 až 38 ary.
Anglické jitro (acre) mělo 40,5 aru. Jitro rakouské a saské se rovnalo dvěma průměrným německým jitrům. Tak německé
jitro odpovídalo našemu korci, zatímco dva korce české byly do jednoho rakouského jitra.
Korec má tedy 800 čtverečních sáhů vídeňských (28,7732 aru). Jak velký byl korec
staročeský, tj. normální korec zemský míry pražské? Je to dost nesnadné zjistiti. Staročeský korec obsahoval 8112
čtverečných loket českých neboli 3 plošné provazce po 2704 loktech českých. Držíme-li se převodů úředních tak
1 loket vídeňský = 0,77758 m a 1 loket český = 0,7622718 loket vídeňský, vypočítáváme, že staročeský korec rovnal
se ploše 28,496 arů. To znamená, že by měl 792,3 vídeňských sáhů a byl menší než 800 sáhů, tj. polovice vídeňského
jitra.
|