Matriky jsou hlavním pramenem poznání životních příběhů našich předků. V Čechách bylo o vedení matrik rozhodnuto na pražské synodě roku 1605, na Moravě na olomoucké synodě již roku 1591.
K zápisům o křtech a sňatcích přibyly ještě podle nařízení římského rituálu  z 16. června 1614 zápisy o úmrtí, takže povinnost vést knihy manželství (libri matrimoniorum), knihy zesnulých (libri defunctorum) a knihy narozených (libri baptisatorum) byla uložena všem farářům, kdežto knihu křtěnců a biřmovanců měli vést jenom někteří. V důsledku toho byly matriky vedeny stále ještě nejednotně a nedokonale.
Z období před bitvou na Bílé Hoře se dochoval jen nepatrný počet matrik, většinou protestantských.  
 
Pravidelné vedení katolických matrik se však v našich zemích datuje až od čtyřicátých až šedesátých let 17. století. Matriku tehdy tvořila vždy jen jedna kniha různého formátu, rozdělená na tři části: pro zápisy o narození, oddání a úmrtí, a to pro celou farnost. Zápisy v jednotlivých částech se prováděly chronologicky pro všechny vsi farnosti.
Forma zápisů byla textová a v podstatě stereotypní až do roku 1784. V části narozených se uváděl rok, měsíc a den křtu dítěte, jméno a příjmení křtícího, jméno dítěte, jméno a přízvisko či příjmení otce a jméno matky. Pak následovala jména a přímení kmotrů a kmoter, z nichž hlavním kmotrem nebo kmotrou byla ta osoba, která novorozeňátko držela na rukou. Proto byla v matričních zápisech označován jako conpater (resp. conmater) levans. Ostatní kmotři a kmotry byli zapisováni také jako testes, tj. svědkové.
Část oddaných obsahovala především datum svatby, jména a příjmení snoubenců, rodičů, svědků, jméno oddávajícího a jak a kdy byly provedeny ohlášky.
Část zemřelých obsahovala datum pohřbu, jméno a příjmení zemřelého, jeho přibližný věk, poznámku, jak byl knězem zaopatřen, a jméno pohřbívajícího. Záznamy v této části jsou pro nás rodopisce co do obsahu informací o předcích nejchudší. Přesto je nesmíme opomíjet.
Jazykem zápisu byla čeština nebo němčina podle jazykové oblasti fary nebo národnosti faráře. V roce 1760 pak vyšlo nařízení konsistoře  o povinném užívání latiny a o připojení záznamu, kterého panství je kdo poddaným.

Během doby se obsah zápisů poněkud rozšiřoval a přibyly upřesňující údaje čí synem nebo dcerou kdo byl, kterého panství byl poddaným, jaké povolání vykonával či jaké sociální postavení zastával. V zápisech o křtech přibylo datum narození. V zápisech o pohřbu bylo doplňováno i datum úmrtí, údaj o náboženství a zdůraznění, že nebožtík byl jako katolík pohřben způsobem katolickým.

K důležitým změnám ve vedení matrik dochází až ve druhé polovině 18. století, kdy do záležitostí evidence obyvatelstva začal zasahovat stát, který si v souvislosti s pronikavými změnami hospodářského života uvědomoval důležitost těchto údajů pro statistické účely při řízení národního hospodářství. Řadu opatření státního zákonodárství v Českých zemích zahájil dvorský dekret Marie Terezie z 20. července 1770 obsahující nařízení o bezplatném provádění zápisů do matrik, zachycování jmen otců nemanželských dětí, zákaz uvádět přízviska po gruntu nebo chalupě. V letech 1770 a 1771 byl proveden soupis obyvatelstva a očíslování domů. Popisná čísla uváděná v matrikách jsou nám vítaným prostředkem k rozlišení osob stejného jména a příjmení v obci v té době žijících. Ve většině matrik tím také končí údobí větných zápisů, které byly nahrazeny údaji ve sloupcích a řádcích.

Avšak pro účely státní správy bylo vedení matrik dokonale upraveno až za Josefa II. císařským patentem z 1. května 1781, jenž dal matrikám průkaznost a právní platnost veřejných listin. Patentem z 20. února 1784 bylo farářům uloženo vedení samostatných knih pro každý druh zápisu (matriky narozených, oddaných a zemřelých).
Patentem z 19. července 1784 bylo také uloženo vést záznamy zvlášť pro každou přifařenou osadu.
Tyto patenty tedy katolickým farářům stanovily povinnost vést matriky narozených, oddaných a zemřelých a přesně určovaly nadepsání sloupců. Záznamy se pak vpisovaly ručně do předtištěných formulářů, aby byla zajištěna jednotnost.
Jednotlivé druhy matrik měly tyto rubriky:
- Matriky pokřtěných: rok, měsíc a den křtu, křestní jméno a příjmení pokřtěného, jeho pohlaví, manželský nebo nemanželský původ, jména a příjmení rodičů, jejich náboženství, jména a povolání kmotrů. Později, koncem napoleonských válek, vedle data křtu přibylo ještě datum narození dítěte a jméno porodní asistentky.
- Matriky oddaných: rok, měsíc a den sňatku, číslo popisné domu, křestní jméno a příjmení, náboženství, stáří a stav (svobodný, vdovec) ženicha, totéž o nevěstě, jméno a povolání svědků.
- Matriky zemřelých: rok, měsíc a den smrti, číslo domu, jméno a příjmení, náboženství, pohlaví a stáří zemřelého a nakonec příčina jeho smrti.

Otázka jazyka, jímž byly matriky vedeny, se dá zevšeobecnit tak, že všechny zápisy byly z počátku prováděny podle jazykové oblasti buď v češtině nebo v němčině. V 18. století pak převažuje latina a udržuje se až do roku 1784, kdy zmíněným josefínským patentem bylo uloženo provádět zápisy v oblasti s německým obyvatelstvem německy a v oblastech s českým obyvatelstvem česky. Z různých důvodů se to však nedodržovalo a záleželo především na faráři. Od poloviny 19. století pak začíná opět pronikat čeština. Úroveň matričních zápisů je zrcadlem pisatele a i když byla forma předepsána, velmi se liší. Zapisovatelem nebyl totiž vždy farář, ale zápis mohl provádět např. kostelník, kantor apod. Rovněž použitý inkoust, který si každý vyráběl sám, svou velmi často špatnou kvalitou, nepřispíval k čitelnosti zápisů.
Tímto patentem bylo nařízeno i židovským rabínům, aby ve svých obvodech vedli matriky sňatků, porodů a úmrtí jako státní funkcionáři. Otázce židovských matrik bude věnována pozornost v samostatné kapitole.

Za zmínku dále stojí to, že od roku 1784 (na Moravě) a od roku 1794 v Čechách byly k matričním zápisům pořizovány opisy, které se měly každoročně odevzdávat konzistoři. Dekrety z let 1835 a 1836 stanovily, že se mají vyhotovovat dva stejnopisy matrik s platností originálu. Tyto opisy, převzaté v roce 1955 Státním ústředním archivem, mohou v mnoha případech nahradit matriky, které se nedochovaly pro ztrátu, zcizení, zničení požárem atp.
K matričním zápisům byly rovněž pořizovány indexy, původně vpisované nebo vevazované do matrik vždy za kalendářní rok, případně za celé období užívání matriky. Později byly vedeny v samostatných svazcích.

Teprve zákonem č. 268 ze dne 7.12.1949 byla matriční agenda přenesena na národní výbory v sídlech nově zřízených matričních obvodů, které od 1.1.1950 vedly matriky.
V době od 2. do 15. ledna 1950 provedly národní výbory soupis všech matrik a indexů na farách. Ministerstvo vnitra dne 22. prosince 1951 nařídilo, aby dnem 2. ledna 1952 byly všechny matriky soustředěny u příslušných matričních obvodů. Protože nejstarší matriky nebyly potřebné k běžné agendě a u matričních obvodů nemohly být z vědeckého hlediska využity, nařídilo ministerstvo vnitra výnosem z 24. ledna 1952, aby tzv. neživé matriky (tj. knihy uzavřené do r.1870) byly předány do úschovy tehdejším krajským, dnes státním oblastním archivům. Kromě matrik byl do archivů předán i průvodní listinný a spisový materiál k neživým matrikám (např. snubní protokoly, opisy křestních listů, povolení k sňatkům, ohledací a úmrtní listy, vyjádření církevních a státních úřadů ap.). Do archivů byly předány pouze matriky církve římsko-katolické a církví protestantských (augšpurské a helvetské konfese).
Kromě již zmíněných matrik římsko-katolických a protestantských (samostatné vedení matrik od r.1849), byly ještě matriky židovské (sam.vedení od r.1784) uložené v NA, matriky civilní (vedené od r.1870) uložené u okresních úřadů, matriky ostatních církví (vedené po r.1918) uložené u těchto církví a matriky vojenské uložené ve VÚA.
 
Od 1.července 2001 pak vstoupil v platnost nový zákon č.301/2000 Sb. O matrikách, jménu a příjmení, který nahradil dosud platný zákon z roku 1949 včetně doplňujících vyhlášek.
Matriky soustředěné ve státních oblastních archivech představují fond o několika tisících svazků. Každý archiv má k matričním fondům vypracován popis uveřejněný v Průvodci po archivních fondech příslušného archivu a rejstřík matrik podle far včetně existujících indexů. Matriky a indexy jsou uváděny podle roku začátku a konce jejich zápisů. Pro tyto účely byla zpracována i stručná historie všech far.

Jan Podhola

Tento text je zkrácenou verzí kapitoly ze Sborníku učebních textů pro začínající rodopisce vydanou ČGHSP 2005.